20 March, 2017 09:16

2

1. Návštěvník hledá pomoc

Jediným zvukem na vrchním velitelství letecké policie Scotland

Yardu bylo suché šustění papíru. Každý se tu totiž zabýval nutným,

ale úmorným zařazováním materiálů do pořadačů. Zakládáním

výstřižků z mezinárodního tisku, tříděním pokynů v letových řádech,

oznámením změn u existujících typů letadel a podrobností u nových

prototypů, jež se testovaly, a podobně.

Všechno to šustění prořízl náhle zvuk domácího telefonu.

Biggles zvedl sluchátko. „Tady Bigglesworth.“ Chvíli

poslouchal a pak řekl: „Hned, pane,“ a vstal od telefonu.

„To byl šéf?“ zeptal se Bertie, aniž přerušil svou práci.

„Přesně tak.“

„Co se děje?“

„Nezdržoval se informacemi po telefonu, ale podle jeho tónu

soudím, že to nebude žádná prkotina. Říkal přece, že si nepřeje být

rušen. A když ho přece jen vyrušili, nebude zrovna v náladě. Tak

zatím.“

Biggles prošel chodbou k soukromé kanceláři šéfa leteckého

odboru, komodora Raymonda, zaklepal a vstoupil. Jediným

pohledem si potvrdil, co tušil. V místnosti byl ještě někdo a seděl v

blízkosti komodorova psacího stolu. Byl to docela pohledný mladý

muž, hubený a s bystrým pohledem, tak kolem dvaceti nebo něco

víc. Podle jeho bezvadně padnoucího tvídového obleku se dalo

soudit, že je při penězích.

Komodor je rychle navzájem představil. „Bigglesworthe, tohle

je pan Roderic Macaster z Kanady. Pane Macastere, to je pan

Bigglesworth, inspektor letecké policie, můj nejstarší operační pilot.

Posaďte se, Bigglesworthe.“

„Rád vás poznávám, pane inspektore,“ řekl Macaster a podal mu

ruku. Mluvil s mírným transatlantským přízvukem.

Biggles si přitáhl židli a posadil se.

Komodor posunul přes stůl dózu s cigaretami, podíval se na

Bigglese a pokračoval: „Podle toho mála, co mi pan Macaster až

dosud sdělil, má nějaké těžkosti a byl odkázán na nás. Zdá se, že v

3

tom figurují letadla, takže bude lepší, když si celou věc poslechneš

sám z první ruky, než abych ti to pak musel referovat. Možná budeš

mít otázky.“

Biggles se otočil k neznámému. „Prosím, pane Macastere.

Poslouchám.“

„Obávám se, že je to dlouhá historie, ale pokud možno ji

zkrátím.“

„Omezte se na fakta.“

„Rád. Jak vám už sdělil komodor, jmenuji se Roderic Macaster.

Mám kanadský pas, ale velkou část svého života jsem strávil ve

Spojených státech. Asi před padesáti lety odjel můj dědeček John

Macaster z Ross-shiru na západ. Pobýval nějakou dobu v Rossshiru,

ačkoliv Macasterové původně pocházejí z Toly, to je jeden z malých

západních ostrůvků. Ve Státech se mu podařilo zbohatnout, ale

protože pocházel z docela skromných poměrů, nevěděl si s tolika

penězi vlastně rady. Nebo zůstal srdcem stále ještě na Skotské

vysočině. Dával si pořád posílat skotské noviny Northern Scot a

jednou v nich našel zajímavý článek. Stálo v něm, že na Tole to

vypadá tak špatně, že se vláda rozhodla přesídlit zbytek stále

řídnoucího obyvatelstva na pevninu. Možná, že místní už nebyli tak

odolní jako jejich předci, ale bez doktora, zubaře a vůbec jakékoli

zdravotní péče a dokoce i bez škol pro děti to na Tole taky nebyl

žádný med.“

„Myslím, že v té oblasti bylo už dřív vysídleno pár ostrovů,“

podotkl Biggles.

„No právě. To se stává, když tam lidé už nemají pořádné

živobytí. Na Tole se to událo ještě před mým narozením, takže to, co

vám tady povídám, vím od svého dědy. Ať už tak nebo onak, starý

John Macaster dostal skvělý nápad, že ostrov koupí a že se na něm

po zbytek života usídlí sám. Stojí tam starý zámek, někdejší sídlo

pána z Toly, který byl shodou okolností taky jedním z Macasterů.

Rozhodl se, že ho dá zrestaurovat, dá postavit nové domy, dovézt

dobytek a moderní zemědělské stroje. Zkrátka a dobře, že se postará,

aby byl ten ostrov znovu obyvatelný.“

„A bylo to praktické?“

„A proč ne?“

4

„Lidé se přece už vystěhovali.“

„To je pravda, skutečně se vystěhovali, ale starý pán

předpokládal, že se zase vrátí, pokud jim to bude stát za to. Na

penězích mu nesešlo, a protože sám vyrostl v selské usedlosti, musel

vědět, do čeho se pouští. Pro počátek chtěl zapojit stavebního

podnikatele zhruba s tisícovkou pracovních sil, aby se to tam trochu

hnulo. Dělníci by se dočasně museli ubytovat v ubikacích. Víte,

nebyl žádný troškař, myslel ve velkém. Začal s tím, že si ostrov

propachtoval od státu na sto let. Myslím, že ti nahoře byli rádi, že o

Tolu má vůbec někdo zájem. Jinak byl ten ostrov vlastně k ničemu.

Jenomže při tom začátku nakonec zůstalo. Než se starý pán stačil

přeplavit přes Atlantský oceán a ujmout se správy svého majetku,

zemřel na infarkt. Z celého podnikání nebylo nic.“

„Chcete tím říct, že se s ostrovem pak už nedělo nic?“

„Vůbec nic. Starý pán měl jednoho syna, mého otce. Ten

vyrůstal v blahobytu, a protože se pohyboval v úplně jiných kruzích,

neměl žádný zájem o něco, co souviselo s fyzickou prací. Myslím, že

o Tolu v životě myšlenkou nezavadil. Peníze mohl vydělávat

mnohem snáze na burze. Po dědovi zdědil jmění a myšlenka, že by

se měl usídlit na nějakém odlehlém ostrůvku, ho vůbec nelákala.

Před dvanácti měsíci zemřel a všechno jsem podědil já. Od dětství

jsem byl díky dědečkovi dobře obeznámený s plánem, že by Tola

měla získat zase své staré místo na mapě a vždycky mě mrzelo, že z

tak ušlechtilého plánu nakonec sešlo.“ Macaster se usmál. „Možná

mi v krvi zbylo ještě něco z původní houževnatosti skotských horalů,

kteří museli na zemi i na moři tvrdě bojovat o své živobytí a taky

proti všem, kdo by se jim chtěli vzpírat. Smlouva o pronájmu ostrova

byla na moje jméno, a protože se dala snadno prodloužit, vážně jsem

o celé věci uvažoval. Na práci jsem jinak nic neměl, pracovat ostatně

vůbec nemusím. Zvelebení Toly mi připadalo jako skvělý způsob,

jak udělat něco prospěšného. A tak jsem se rozhodl, že se na svůj

ostrov pro začátek podívám.“

„A byl jste tam?“

„Ano, byl.“

„A co jste našel?“

5

„Nic. Tím chci říct, že nic, co bych nečekal. A tím se dostávám

k tomu, oč mi jde.“

„Okamžik,“ přerušil ho Biggles. „Rád bych se nejdřív trochu

zorientoval. Kde vlastně leží ten kousek země?“

„Asi padesát kilometrů od Butt of Lewis – to je severní bod. Na

pevninu to bude takových šedesát kilometrů.“

„Jak je ten ostrov veliký?“

„Asi šest kilometrů dlouhý a v nejširší části půldruhého

kilometru široký. Není úplně osamělý. Z pahorku, na kterém stojí

zámek, je na obzoru vidět pár menších ostrůvků.“

„Všechny jsou neobydlené?“

„Ano, pokud vím. Podle jejich polohy soudím, že ani nikdy

obydlené nebyly.“

„A jak vypadá terén na Tole?“

„Přesně tak, jak se dá čekat. Je to tam dost drsné. Dříve

obdělávaná půda už zase zplaněla. Houštiny, plevel, vřesoviště,

rákosí. Máte-li zájem, můžu vám povědět víc. Klima není tak špatné.

Přirozeně je tam hodně větrno. Určitě ale leží v Golfském proudu,

takže tam nikdy pořádně nemrzne. No ano, nějaké možnosti tam

určitě jsou.“

„Dobře. Tak pokračujte.“

„Před tím, než jsem se tam rozjel, jsem se vybičoval až do stavu

bezbřehého nadšení. Říkal jsem si, že tohle teda bude něco. Ale ve

skutečnosti to dopadlo jinak. Čekalo mě pár šoků. První těžkost, s níž

jsem byl konfrontován, byla otázka, jak se na ten ostrov vůbec

dostat. Chodil jsem po pobřeží a hledal někoho, kdo by mě tam

dopravil. Copak o to, člunů při pobřeží kotvilo dost, ale žádný

smrtelník se mnou nechtěl ztratit ani slovo, jakmile jsem zmínil

jméno ostrova. Jednali se mnou jako s malomocným. Se mnou,

Macasterem! Ještě nikdy jsem neviděl tolik kyselých tváří. Nechtěli

mě ani vyslechnout.“

„Nepřišel jste na to, co za tím vězí?“

„Jako by byli hluší jak pařez.“

Biggles se maličko usmál, když típl cigaretu. „Prý bývá

jednodušší otevřít ústřici sirkou, než přimět skotského horala, aby

otevřel pusu, když z toho či onoho důvodu nechce mluvit.“

6

„Přesně tak. Ale nezapomínejte, že já sám jsem Skot.

Přiznávám, že byly chvíle, kdy jsem to chtěl vzdát a vrátit se domů.

Co bylo tohle za chování? Konec konců jsem chtěl těmhle lidem

pomoct. Myslel jsem si, že jim kápnu do noty. Když jsem o tom

přemýšlel, začalo se to ve mně vařit. Co si ti chlapi vůbec myslí, že

mě chtějí držet stranou od mého vlastního majetku? Jak si to

představujou, že mě chtějí odehnat jako mouchu od sklenice džemu?

Dobře, pomyslel jsem si, když nechcete, tak nechcete. Ale pak

budete koukat, až si sem přitáhnu bezdomovce z toho nebo onoho

uprchlického tábora, co je jich po Evropě habaděj. Rádi přijdou, jen

co uslyší, že tu mám pro ně bydlení a práci. I kdyby mě to mělo stát

poslední dolar, udělám z Toly místo, kde se dá fantasticky žít!“

Biggles se usmál. „Takhle si to dám líbit!“ Ale hned zase

zvážněl. „Jen pozor na rozpoutání malé soukromé války. Ale dobrá.

Co se dělo potom?“

„Odjel jsem na jih, koupil si malou motorovou jachtu a převzal

jsem si ji v Lochinveru. Nic mi nemohlo zabránit v cestě na Tolu.“

„Muselo vás to stát spoustu peněz.“

„Tou dobou mě už vůbec nezajímalo, kolik co stojí. Chtěl jsem

těm Skotům ukázat, že nejsem žádná onuce.“

„Tamní moře dovede být dost bouřlivé.“

„A co na tom? Plavil jsem se už dřív. Chtěl jsem jet na Tolu a

nic na světě mi v tom nemohlo zabránit. Ten ostrov je přece můj

majetek.“

„Takže jste tedy jel.“

„Přesně tak. Protože to měla být má první a možná i poslední

návštěva, nechtěl jsem tam zůstat jenom jeden den. Vzal jsem s

sebou tedy dost jídla a vydal jsem se na cestu. Nikomu jsem neřekl,

kam jedu, a nikdo mě taky neviděl odjíždět.“

Biggles pokýval smutně hlavou. „Jen si nemyslete, pane

Macastere. Pokud znám skotské horaly, dívalo se na vás hodně párů

očí.“

„Odjížděl jsem za úplné tmy.“

„To nic neříká. Někdy mívám dojem, že tihle obyvatelé Skotské

vysočiny musí být jasnozřiví. Vsadím se, že na kilometry daleko

každý věděl, co máte v plánu. Ale to nevadí. Co jste našel na ostrově

7

a proč by se podle vás měla na jevišti téhle zajímavé operace objevit

letecká policie?“

„To vám hned povím. Jestli vám moje povídání připadá

rozvleklé, je to jen proto, že se vám pokouším objasnit okolnosti.

Uvědomoval jsem si přirozeně, že na Tole vítaný nejsem, byl jsem

tedy zvědavý, proč tomu tak je. Setkal jsem se jen s jediným

člověkem, který byl ochoten mluvit, a ten byl taky z rodu Macasterů.

Přišel za mnou pokradmu, neřkuli úplně tajně, a poradil mi, abych na

ostrov

zapomněl.

Narážel

na

něco

pochmurného,

něco

nadpřirozeného. Věřil byste tomu?“

Biggles přikývl. „Co se odvahy týče, na skotské horaly si

nepřijde nikdo na světě, což je taky důvod, proč se tak hodí do

úderných oddílů v armádě. Bojí se jen jedné jediné věci, a to všeho,

co vypadá nadpřirozeně. Když začínají vyprávět nějakou strašidelnou

historku, začínají vždycky slovy: „Nemyslete si, že jsem pověrčivý.“

A přitom jsou samá legenda o strašidlech, vodních příšerách a co já

vím. V průběhu staletí s nimi srostli jako ten jejich vřes s horami.“

„Když jsem naléhal, aby mi řekl ještě něco víc, zmínil se jen o

tom, že na Tole je plno zmijí, co dřív nejednou uštkly dobytek a mají

na svědomí i pár smrtí.“

„Povídačky. Na mnoha skotských vřesovištích jsou zmije. Slyšel

jsem, že se běžně vyskytují na ostrově Mull, ale to neznamená, že by

tam nežili lidi. Prostě se o nich nemluví. Pravda, čas od času někoho

uštknou. No a co? Kdyby lidé ze Skotské vysočiny opouštěli svůj

kraj kvůli zmijím, už hodně dlouho by tady nebylo človíčka. Na to

zapomeňte. Jel jste tedy na Tolu. A co jste tam našel?“

„Všechno, co jsem čekal.“

„Taky zmije?“

„Ani jednu.“

„Pokračujte.“

„Všechno to tam vypadalo strašně neutěšené. Ostrov, který má

zhruba tvar půlměsíce, je vydaný na pospas počasí, co přichází z

Atlantského oceánu. Návětrná strana je příkrá. Postupně klesá k

závětrné straně, kde je na jednom místě otevřená zátoka a kousek

pláže, pokrytý hlavně oblázky a tu a tam i pískem. Na obou stranách

jsou skály. Na severní straně pláže je naštěstí ve skalách chráněná

8

menší zátoka, zčásti přírodní, zčásti udělaná uměle, kde dříve, jak

předpokládám, kotvily loďky a čluny, s nimiž místní lidé vyjížděli

rybařit nebo se přepravovali na pevninu. Dalo by se tomu říkat malé

přístaviště. Zakotvil jsem tam a začal s průzkumem ostrova. Trval mi

tři dny.“

„Prohlédl jste si zámek?“

„Přirozeně. Byl v lepším stavu, než jsem čekal vzhledem k

tomu, že je tak dlouho prázdný. Byl postavený z přírodního kamene,

který se v místě nachází, a zbudovali ho proto, aby tam zůstal stát.

Tím chci říct, že měl v případě nutnosti vzdorovat a odolat i

obléhání. Je mnohem větší, než jsem si myslel. V každém případě

dosud odolává počasí. Kolkolem bude ještě asi tak dvacet domků z

jílu a rákosí, jak je obvyklé. Některé, shluklé pohromadě, tvořily

patrně vesnici. Ostatní stojí roztroušené sem a tam, zřejmě malé

selské usedlosti. Podle zrezivělých drátů a rozpadlých zídek se dá

ještě poznat, kde bývaly meze obdělávané půdy. Jinak se tam už o

moc víc nenajde. Člověk chápe, proč se ten ostrov vylidnil. Před

mnoha lety, když lidi ještě tolik nečekali od života, se tam možná

dalo vydržet, ale v současné době už ne. Jen si to představte, žádné

jiné spojení s pevninou než lodí a pořád záviset na přízni počasí. V

zimě mohl být ostrov po dlouhé týdny úplně odříznutý.“

„A co voda?“

„Ach, té je tam nadbytek. Dost pro inspiraci a nové nápady, jak

ostrov využít. Uprostřed je malé jezírko, do něhož stékají od

pramenů potůčky. Jezírko ústí hezkou, asi dvoukilometrovou říčkou

do moře, není sice moc velké, ale dost velké pro pstruhy a možná i

lososy. Když jsem tam byl, hemžilo se to v horní části, kde je mělké

štěrkovité dno, spoustou pstruhů při tření. Několik jich dokonce

proplulo i do těch potůčků.“

„A o jakých nápadech jste prve mluvil?“

„V té vodě se nikdy nerybaří. A proč ne? Mořští pstruzi mají na

trhu cenu lososa. Na to jsem ale nemyslel. Na vyšších místech jsem

zahlédl jeleny, tetřívky, sluky, na jezeru kachny. Napadlo mě, že by

to byl pěkný terén pro honitbu a zámek by mohl sloužit jako hotel.

Přirozeně by tam musel být personál, pořádání honů by si vyžádalo

9

další zaměstnance, takže by se na ostrov zase začali vracet lidi. Mezi

skalisky jsem taky našel raky.“

„A co s nima?“

„Konzervovat. Začít průmyslově podnikat. Další pramen

obživy.“

Biggles se usmál. „To vskutku stojí za úvahu. Pokračujte.“

„To by tak asi bylo všechno. Jediná další budova je tam maják.“

Biggles povytáhl obočí. „Tak on je na ostrově taky maják.“

„Jenže se už nepoužívá, stejně jako všechno ostatní. Zřejmě se

před časem uvažovalo o stavbě nového, ale ten se pak postavil na

jiném menším ostrůvku na vnější straně souostroví. Za jasného

počasí je z Toly vidět jeho světlo.“

Biggles vylovil další cigaretu. „To je všechno velmi zajímavé,

pane Macastere, ale pořád ještě nevím, co já s tím.“

„Obeznámil jsem vás zhruba se situací,“ pokračoval Macaster.

„Mám za to, že se na mém ostrově něco děje. Jestli chcete, připište to

na vrub třeba té legendární jasnozřivosti, o které jsme prve mluvili, či

spíše předtuše. Když jsem vešel do zámku, první, co mě napadlo,

bylo, že tam ještě nedávno někdo bydlel.“

„Našel jste nějaké konkrétní důkazy?“

„Ne, mimo – jak bych to řekl? Cítil jsem tam zvláštní vůni nebo

pach, jaké by člověk nečekal ve stavení, co se už tak drahně let

nepoužívá. Takový teplý vzduch, jako by se tam ještě nedávno topilo

…a vařilo. Venku na zadní straně jsem našel hromadu rašeliny. O

rašelině jako palivu toho moc nevím, ale tahle nevypadala, že tam

leží dlouho. Kdyby tam byla dlouho, zřejmě by zpráchnivěla nebo se

rozdrolila vlhkem. Jenže tohle byly borky. A taky tam leželo dřevo.

A protože na ostrově nejsou stromy, jen křoviska a zakrslé buky,

zřejmě ho tam uskladnili na podpal.“

Biggles překvapeně vzhlédl. „Jak jste se vlastně dostal do

zámku?“

„Jednoduše jsem tam vešel.“

„Měl jste tedy klíč?“

„Ne. Jestli nějaký existuje, já ho nikdy neviděl.“

„Takže budova nebyla zamčená?“

„Ne.“

10

„A vás to nepřekvapilo?“

„Vlastně ani ne.“

„A jak byste se byl dostal dovnitř, kdyby bylo zamčeno?“

„Na to jsem nepomyslel. Upřímně řečeno, čekal jsem, že uvidím

spíš zříceninu a v tom případě bych se tam dostal třeba rozbitým

oknem.“

„Je uvnitř nějaký nábytek?“

„Vůbec žádný.“

„Prohlédl jste celý zámek?“

„Ne tak docela. To by trvalo moc dlouho. Je to pořádný kolos,

mnohem větší, než jsem čekal. Prolezl jsem si jen to, co jsem

pokládal za nutné.“

„Nenapadlo vás, že by tam čas od času mohli nocovat rybáři z

pevniny? Za špatného počasí by tam z nouze mohli pár dní

bivakovat.“

„To bych po nich asi našel nějaké stopy. Ale viděl jsem jen to, o

čem jsem vám pověděl. Ale něco jsem slyšel. A to je důvod, proč

jsem tady.“

„Co jste tedy slyšel?“

„Letadlo.“

Biggles se zatvářil překvapeně. „Ale ne! Tak povídejte.“

„Za svého pobytu na ostrově jsem spal ve svém člunu. Měl jsem

tam jídlo a v každém případě je to pohodlnější, než kdybych spal

venku. Druhou noc, krátce po půlnoci, mě vzbudil zvuk letadla.

Zdálo se, že se blíží. Žádný velký stroj to být nemohl, podle zvuku

spíš jednomotorák. Vyšel jsem na palubu. Byl úplněk, naprostý klid,

ale nic jsem neviděl. Troufl bych si přísahat, že letadlo bylo přímo

nad ostrovem. A pak zvuk motoru ustal. Lámal jsem si hlavu, co tam

to letadlo dělá, v noci, na kilometry od normálních letových tras.

Napínal jsem uši, jestli neuslyším ránu.“

„Myslel jste si, že se pilot dostal do těžkostí a snažil se nouzově

přistát?“

„No právě, to by si myslel každý. Jenže se nestalo nic. Musela

by to být řacha, abych ji slyšel, protože vlny tam narážejí do útesů, i

když je moře v klidu. Zátoka je ve skutečnosti špatné místo na

pozorování, protože ji ze všech stran uzavírají skaliska, mimo

11

přístupovou cestu k moři, přirozeně. Byl jsem v pyžamu, a protože

mi začínala být zima, sešel jsem dolů, abych se oblékl, než se pustím

na výzvědy. Přitom jsem slyšel, jak letadlo zase vzlétá. Rychle jsem

vylezl na palubu a podle zvuku jsem poznal, že letadlo míří k

pevnině.“

„Ale neviděl jste nic?“

„Ne. Letělo úplně bez světel, protože jinak bych ho přece musel

vidět. A to je všechno. Není pochyb. Té noci přiletělo na ostrov

letadlo, přistálo a zase vzlétlo.“

„Kde asi přistálo?“

„Je jen jedno místo, kde je to možné. Na pobřeží. Na pláži.“

„Je dost velká?“

„Pro malé letadlo stačí. Když je příznivý vítr.“

„A odkud tenkrát foukalo?“

„Přímo ze severu.“

„Takže stroj musel přiletět z jihu?“

„Přesně tak.“

„To je zajímavé. Podnikl jste v tom směru ještě něco?“

„Jakmile se rozednilo, šel jsem se podívat na pláž.

„A našel jste něco?“

„Nic. Takřka celou pláž opláchl té noci příliv, takže eventuální

stopy zmizely.“

„To je všechno?“

„Skoro všechno. Následující noc jsem zůstal oblečený a

vyzbrojený svítilnou jsem čekal na pobřeží. Ale nic. Jsem si přitom

ale jistý, že se na ostrově něco děje, něco dost důležitého na to, aby

tam přistávalo letadlo. Rád bych věděl, co to je.“

„Vrátil jste se tam po své první výpravě ještě jednou?“

„Ne.“

„A podnikl jste ještě nějaké kroky, když jste byl zase na

pevnině?“

„Ani to ne. Co by to mělo za smysl? Pár lidí musí vědět, oč jde.

Proto se mi snažili zabránit v cestě na ostrov. Mají tam taky

strážníka, ale ten věčně není doma. Aspoň to o něm říkali. Protože

jsem neměl chuť mařit dál čas, přišel jsem sem a dostal se až k vám.“

„Chcete se na Tolu vrátit?“

12

„Přirozeně,“ prohlásil Macaster pevným tónem. „Myslíte, že se

dám vyhnat z vlastního pozemku nějakými vykuky? To teda ne.

Když už s něčím začnu, chci to taky dokončit.“

„Pořád se ještě domníváte, že se klan Macasterů vrátí do svého

vlastního prostředí.“

„To si skutečně myslím. Já sám se přece taky vracím, nebo snad

ne? Lidé z vysočiny a ostrovů nikdy nezapomenou na své rodiště.

Mají to prostě v krvi.“ Macaster pokrčil rameny. „Ale když se

rozhodnou, že se nevrátí, taky dobře. Potom si z ostrova udělám

rekreační oblast. Jsou mnohem horší místa. Na ostrově se dá po

libosti rybařit a pěkně si užívat. To mi ke štěstí stačí.“

„Ale proč tedy jdete za námi?“

„Zaprvé proto, abych se o celé záležitosti poradil, a zadruhé

bych rád zpravil nějakou autoritu o tom, co podnikám, pro případ, že

by se něco se mnou stalo.“

„Něco stalo? A co jako?“

„Například bych mohl zmizet. Kdyby k tomu došlo, víte, kde

máte hledat. Jsem bohatý člověk, a pokud se neprokáže má smrt, celé

jmění se zmrazí, pro případ, že bych se ještě objevil.“

„Jste ženatý?“

„Ne. Ale mám v Kanadě ještě bratrance a sestřenici, kterým

bych rád peníze odkázal.“

Biggles se tázavě podíval na komodora.

Šéf se chvíli rozmýšlel. „Jestliže v tom hraje roli letadlo, které v

noci lítá bez navigačních světel, myslím, že by ses měl na ten ostrov

podívat,“ rozhodl se. „Momentálně tu nemáš moc další práce a hodně

času ti to taky nezabere. Sám se už rozhodni, jak na to.“

„Ano, pane,“ řekl Biggles a povstal. „Pane Macastere, buďte tak

laskav a pojďte se mnou do mé kanceláře. Prohovoříme tam

podrobnosti a možná si spolu vytýčíme plán, jak přijít celé té věci na

kloub.“

13

2. Nečekané zádrhele

Nová helikoptéra Kestrel, kterou nedávno získala letecká policie

pro hlídkové lety, proletěla v mdlém říjnovém slunci s rachotícím

rotorem nad šedivou vodou Minche, za níž se pak už rozprostíral

Atlantský oceán. Mířila k ostrůvku Tola, který se vynořoval na

obzoru jako malá skvrnka. Na palubě helikoptéry byla obvyklá

posádka: řídil ji Biggles, zatímco ostatní policejní piloti Bertie Lissie,

Algy Lancy a Zrzek „Ginger“ Hebblethwaite obsluhovali další

přístroje. Rod, jak na jeho vlastní přání po několika setkáních začali

oslovovat Macastera, s nimi nebyl z důvodů, které si zaslouží další

objasnění.

Hlavní z nich byly dva. Za prvé otázka zátěže. Biggles si myslel,

že by na ostrově mohli zůstat tak dva, tři dny a měli by se na to

zásobit především potravinami. K tomu se Rodová malá motorová

jachta Ganneta hodila líp než Kestrel s poměrně malým prostorem a

čtyřmi lidmi na palubě. Za druhé pokládali za žádoucí, aby mohli

disponovat dalším dopravním prostředkem pro případ, že by se s

helikoptérou něco stalo nebo kdyby kvůli nepříznivému počasí

musela zůstat na zemi. Podle informací z admirality se v těch

místech často vyskytuje mlha, která se pak dokáže udržet i několik

dní.

Biggles řekl, že by se cítil líp, kdyby pro případ nouze měli k

disposici i jiný dopravní prostředek. Vždycky je lepší zbytečně

neriskovat, a proto se rozhodli, že Rod pojede ve svém člunu napřed

a vezme s sebou všechno, co by jako skupina mohli potřebovat při

svém pobytu na ostrově, i když by se tam nemuseli zdržet příliš

dlouho. Ani Rod nezamýšlel zůstat tam déle, než bude třeba. Od

jejich pátrání pak bude záviset, jestli se na ostrově usadí nastálo nebo

ne. Kdyby se rozhodl pro stálý pobyt, muselo by se začít s

velkorysou přípravou. To byly ale prozatím předčasné starosti.

Co se zásob týče, omezili se na první průzkumnou výpravu.

Všechny potraviny musely být zabaleny vodotěsně v malých

kontejnerech pro případ, že by Ganneta za špatného počasí nabrala

14

vodu. Biggles k zásobám přidal i pár kanystrů leteckého benzinu, aby

byl připraven na všechny možnosti. Bude-li si Rod chtít vzít s sebou

ještě něco vzhledem k svému dalšímu pobytu, to už je jeho věc. Člun

je jeho stejně jako celý ostrov, může si tedy naložit, co Ganneta

unese.

Podle časového plánu měl být Rod už den nebo dva na místě, to

záleželo na počasí. S eventuálním zpožděním se vždycky musí

počítat.

Protože neměli tušení, co je čeká, žádný definitivní postup si

nenaplánovali. Připojí se na ostrově jako policisté k Rodovi a

společně pak důkladně propátrají terén. Také si zařídí pozorovatelnu

pro případ, že by se nad ostrovem znovu objevilo letadlo, které tam

při první návštěvě zaznamenal Rod.

Rodovi se o tom Biggles nezmínil, ale před ostatními neskrýval,

že jde dost možná o planý poplach. Nedovedl si totiž představit, k

jakému účelu by někdo cizí chtěl využívat opuštěný ostrov, případně

jaké důvodné námitky by mohl mít proti jeho novému osídlení.

Jediné, co Bigglese skutečně zajímalo, bylo to podivné letadlo, jehož

noční přelet bez navigačního osvětlení byl bezesporu podezřelý. Ale

i to mohla být pouhá náhoda. Možná že pilot zabloudil nebo mu

nefungovala světla. I to se může stát. Konec konců, řekl Biggles

ostatním, Rod žádný stroj neviděl, jenom ho slyšel, a to ještě v

hluboké noci a obklopený skalisky, která mohou zvuk zkreslovat

šalebnou ozvěnou.

Kdyby se letadlo, které případně přistálo na ostrově, vrátilo, to

by pak byla jiná. To už by nebyla náhoda. Zkrátka a dobře,

Bigglesoyým hlavním cílem bylo spatřit nebo zaslechnout to letadlo,

co létá za noci bez světel, a k tomu se budou možná muset vyzbrojit

trpělivostí. Nezbyde jim než čekat a napínat sluch a zrak.

Kontury ostrova Tola se na obzoru rýsovaly čím dál tím

zřetelněji, když se k nim s helikoptérou blížili. Už bylo vidět pláž a

také krátké molo z kamenů na severní straně ostrova, kde Rod při své

předešlé návštěvě ukotvil svůj člun. V těchto místech ho také čekali,

protože jiné příhodné kotviště tu nebylo. S helikoptérou ale budou

muset přistát na pláži. Viděli, že je tam právě tak dost místa pro

lehké letadlo, pokud jsou příznivé povětrnostní podmínky.

15

„Nikoho nevidím,“ řekl Ginger a myslel tím Roda, když se

chystali k přistání. „Možná je v tom domku tady poblíž. Ale jestli je

tomu tak, musel nás už slyšet a měl by vyjít ven.“

„Nevidím ani člun a to se mi zdá dost zvláštní,“ podotkl Biggles

se svraštělým čelem. „A nikde jinde ho ukotvit nemohl. Myslel jsem

si, že na nás bude čekat.“

„Už ho vidím,“ ohlásil Bertie. „Prodírá se křovisky k pláži.

Myslím, že čekal v některém z těch vzdálenějších domků.“

„Já nechápu, kde nechal člun,“ divil se Biggles. „Co s ním

proboha udělal?“

Dál už nemluvili. Za několik málo minut helikoptéra přistála a

všichni vystoupili. Rod k nim přiběhl s loveckou dvouhlavňovkou

přes rameno.

„Už jsme si říkali, kde asi vězíš,“ uvítal ho Biggles. „Je všechno

v pořádku?“

„Zdaleka ne,“ odpověděl Rod smutně.

„Kde máš člun?“

„V háji.“ Biggles na něho vytřeštil oči. „Kdeže?“

„Šel ke dnu.“

„Kde?“

„U kotviště.“

„Tomu nevěřím.“

„Ale je to pravda.“

„A jak se to stalo?“

„Taky bych rád věděl.“

„Ale…Jak se něco takového vůbec může stát?“

„Copak vím? Když jsem ho tam nechal, byl úplně v pořádku.

Když jsem se vrátil, byl pryč. Nemohl jsem tomu uvěřit. Pár minut

jsem tam stál a rozhlížel se jako blázen. A pak jsem ho uviděl, na

dně, asi tři metry pod hladinou.“

„Tys ho nijak neupevnil?“

„Ale ano.“

„A nemohl narazit na útesy a sám se pod ponorem poškodit?“

„Ne. Voda je v tom místě úplně klidná.“

„Kdy se to stalo?“

„Včera.“

16

„Říkal jsi, že zmizel, zatímco jsi byl pryč. Kde jsi teda byl?“

„Protože jsem tu až do vašeho příletu neměl co dělat, rozhodl

jsem se, že se porozhlídnu po okolí a podívám se, jestli nekápnu na

něco z masa.“

„Kam jsi šel?“

„K jezírku. Vzal jsem si s sebou i udici. Jsem rád, že jsem to

udělal. Ulovil jsem i kachnu, králíka a pár pěkných pstruhů. Takže

jsem se v tom směru docela poměl.“

„Kdes nechal udici?“

„U jezera. Napříště.“

Biggles se zatvářil povážlivě. „Musím říct, že je to pěkný

začátek. Nemáme ani člun, ani zásoby, deky a vůbec nic.“

„Přesně tak.“

„Co myslíš, může se potopení člunu přičíst na vrub té či oné

nehodě?“

„Nevím jaké. Zanechal jsem ho v naprostém pořádku. A moře

bylo docela v pohodě.“

„Tak co se teda stalo?“

„Na tu otázku mám jen jednu odpověď. Potopila mi ho nějaká

kreatura. Prostě lump.“

„Viděl jsi někoho?“

„Ani živáčka.“

„A slyšel jsi něco?“

„Nic. Mimo racky a příboj.“

„Kdyby člun někdo potopil, tak by tu taky někdo musel být.“

„Ano, to nepochybně.“

„Pak tě taky musel vidět, jak jdeš na druhou stranu ostrova.“

„To nevím.“

„Ty dvě salvy, cos vypálil, musel rozhodně někdo slyšet. Šel za

zvukem a uviděl tě, jak jdeš k jezeru. Měl tedy možnost potopit

mezitím člun.“

„Ano, tak se to mohlo stát.“

„Pojďme se na to podívat,“ rozhodl Biggles. „Je z přístaviště

vidět na pláž?“

„Jen malý cípek.“

17

„Jestliže tady někdo je, musel slyšet, jak přistáváme,“ řekl

Biggles cestou k přístavišti.

„Takže nás v téhle chvíli možná pozoruje,“ vyvodil z toho

Ginger a podíval se vzhůru.

„Však my ho najdeme,“ prohlásil Biggles. „Na takhle malém

ostrůvku by to neměl být problém. Je na kotviště vidět ze zámku,

Rode?“

„Ne, terén se prudce zvedá.“

Přelezli pár skalisek a podívali se ke kotvišti.

„Tamhle je,“ řekl Rod.

Ve skutečnosti to byl jediný přístav na ostrově, pokud se vůbec

dá použít to slovo pro něco, co bylo jinak jako plivátko a hrozně

primitivní, ale přitom přece jen dost velké na to, aby tu bývalí

obyvatelé mohli zakotvit pár malých loďek. Jedna strana byla

chráněná tří až čtyřmetrovými skalami, které vypadaly, jako by se do

moře zřítily při sesuvu půdy. Na protější straně bylo stejně dlouhé

molo z balvanů pečlivě nakupených na sebe, takže tvořily jakýsi

vlnolam. Ten také bránil v rozhledu a byl nepochybně účelný nejen

za špatného počasí. V dost pravidelných odstupech na něm byla

umístěna pacholata k uvázání lana. Za kotvištěm byl asi

patnáctimetrový terén porostlý vřesem a kapradím, který končil u

skalního hřebenu, přes nějž nebylo vidět dál do nitra ostrova. Všude

tu létali rackové a plnili okolní vzduch ostrým, ale podivně

podmanivým křikem.

Biggles se svými druhy shlížel ze skal na palubu člunu,

ponořenou asi půldruhého metru pod hladinou průzračné vody.

„Jak byl přivázaný?“ zeptal se Biggles.

„Protože bylo úplně klidné počasí, přivázal jsem ho jen lanem

na přídi a dal jsem mu dostatečnou vůli, aby se mohl pohupovat na

hladině a nepoškodil si přitom lak,“ odpověděl Rod.

„Pokud vidím, to lano tam ještě je.“

„Ano, je tam.“

„A není to zvláštní? Myslím tím, kdyby šlo o sabotáž.“

„Taky mě to už napadlo. Jsou tu dvě možnosti. Kdyby ho

odvázali, bylo by hned jasné, že s ním někdo manipuloval. A mimoto

by mohl samočinné odplout doprostřed zátoky, kdyby byl úplně

18

volný. Tím by ovšem bránil v průjezdu eventuálním dalším

plavidlům.“

„Tím myslíš plavidlo člověka, který to udělal, pokud ovšem

přijel na člunu.“

„Ano, tak nějak jsem to myslel.“

„Jak je to tady s přílivem a odlivem?“ zeptal se Biggles a

podíval se na skály, na nichž jasně naznačovaly mořské řasy, kam až

dosáhne voda.

„Teď voda klesá.“

„Jaký je rozdíl mezi přílivem a odlivem?“

„Upřímně řečeno, na to jsem zatím ještě nepomyslel. Odhaduju

to tak na půldruhého metru.“

„To znamená, že za odlivu by paluba byla těsně pod hladinou.“

„Ano, to asi. Proč?“

„Vidím, že leží úplně rovně.“

„No a co?“

„To ti hned povím. Kdyby si prorazil bok sám, šel by ke dnu

našikmo.“

„Sám se prorazit nemohl.“

„Proč ne?“

„Už jsem měl víckrát co dělat se čluny, takže úplná

suchozemská krysa nejsem. Na příď, záď a doprostředka jsem

přidělal nárazníky. Trvám na tom, že ho někdo potopil schválně.“

„A jak?“ ‘

„Někdo otevřel vnější kohout. Tím by se vysvětlilo, proč klesal

úplně rovně. Jaké mám podle vás šance na vyzvednutí?“ zeptal se

ustaraně Rod.

„Asi žádné, jestli myslíš na nás, co jsme tady. Pro vyprošťovací

četu s pořádným vybavením by to byla hračka. Kdybychom se ho

pokoušeli

vyzvednout

sami,

spíš

bychom

ho

poškodili.

Předpokládám, že máš Gannetu pojištěnou.“

„Přirozeně, už při koupi, se vším všudy. A dost vysoko. S tím si

starosti nedělám.“

„V tom případě bys měl hned uvědomit pojišťovnu. To

znamená, že by sem měla přijet vyprošťovací četa, i když s tím

19

budou komplikace. Ale o tom se ještě pobavíme. Teď jde o něco

jiného.“

„Jaké komplikace?“ chtěl vědět Rod.

„No, kdyby se došlo k závěru, že člun narazil do skalisek a

nabral vodu, bylo by to pochopitelné. To se může stát vždycky. Ale

když se zjistí, že byl prostě otevřený venkovní kohout, to znamená,

že šlo o úmyslné potopení, dojde na řadu otázek. To znamená, že by

podezření mohlo dokonce padnout na tebe.“

Rod se na něho podíval výhružně. „Chceš snad.,,“

„A můžeš dokázat, že tu byl někdo, kdo to udělal?“

„No…vlastně…To asi ne.“

„No vidíš, právě tak to myslím. Ale maříme čas. Algy, byl bych

rád, kdyby ses vrátil domů a pověděl komodorovi, co se stalo.“

„Okamžik, starouši,“ přerušil ho Bertie. „Co budeme jíst,

zatímco bude pryč? Chci říct, že divoká kachna bez ničeho se těžko

tráví.“

Biggles sena něho podíval. „A co bys k ní teda rád? Nádivku?

Jestli snad myslíš na hrášek a nové brambůrky, tak na to zapomeň. A

teď bych rád dokončil, s čím jsem začal.“ Zase se obrátil k Algymu.

„Řekni šéfovi, co se stalo, co už víme a co se domníváme. Potom se

ho zeptej, jestli by nám z maríny nezajistil žabího muže, aby se

podíval, proč šel ten člun ke dnu. A mimoto musí takový chlápek

umět zachránit z podpalubí aspoň trochu jídla. Jestli bylo zabalené

vodotěsně, neměl by to být problém.“

„To je všechno?“

„Ne. Komodor by taky mohl vyjednat u námořnictva, aby

rovnou poslali vyprošťovací četu, to by bylo ještě lepší. Určitě budou

mít někde na západním pobřeží svoje nádobíčko a my jim přece taky

často pomohli. Možná nebude ani třeba, abys nejdřív doletěl domů.

Stejně se neobejdeš bez mezipřistání, abys doplnil palivo, takže to při

jednom můžeš zařídit telefonicky. Poukaž na to, že momentálně

nepokládáme za žádoucí, aby se nám do toho montovala civilní

záchranná služba. A vrať se co nejdřív. Teď půjdeme s tebou zpátky

k mašině a vyložíme železné zásoby a všechno, co je třeba.“

„Mám letět sám?“

20

„Ano, čím míň zátěže bude stroj přenášet, tím víc potravin

můžeš pak dovézt. To nechávám čistě na tobě. Sám víš, co asi tak

potřebujeme. Radši bych nespoléhal jen na Rodovu loveckou pušku.“

„V kapse mám ostatně jen šest nábojů,“ podotkl Rod.

„A ať vezme s sebou taky pár bochníků, starouši. Rád si dávám

chleba s máslem, když na to přijde. A taky extra máslo na opečení

ryby.“

„Když mluvíme o pečení. V čem bys ji asi opékal?“

„Na to mám řešení,“ vmísil se do řeči Rod. „Nechtělo se mi

kuchtit ve stísněné kajutě, takže jsem si vynesl pár věcí ven, mimo

jiné pánev, abych si opekl vejce na špeku, kotlík a konvici na čaj,

rybářské náčiní a tak.“

„No to je prima. A kde máš ty věci?“

Rod ukázal palcem. „V tamhletom rozpadlém domku za námi,

aby mi nenamokly. Když jsem přijel, tak pršelo.“ Zmlkl a podíval se

na Biggelse se zvláštním výrazem v očích. „Počkejte, na něco si

vzpomínám. Teď vím najisto, že tu někdo byl, pokud ovšem racci

nemají ve zvyku pít pivo z láhví.“

Biggles na něho vytřeštil oči. „O čem to proboha mluvíš?“

„Když jsem tady šel prvně na lov, vynesl jsem si ven láhev piva

a sklenici, protože mě napadlo, že budu mít po návratu žízeň. Tím

leknutím, že mi zmizel člun, jsem pak na pivo dočista zapomněl.“

„Kdes ho nechal?“

„Na tom balvanu, co právě stojíš. Jinak by to mohla být docela

pěkná sedačka.“

„Ale nikde tu není.“

„No právě. Tak to myslím. Ten lump, co mi potopil loď, mi taky

šlohnul pivo.“

„Jsi si jistý, žes ho nechal stát na tomhle balvanu?“

„Absolutně jistý. Není pochyb.“

Rozhostilo se ticho, každý se snažil vstřebat tuhletu novinu,

posléze promluvil Biggles: „Potom tu někdo musel vskutku být.

Chtěl bych vědět, co udělal s tou láhví. Vzal si ji s sebou nebo vypil

pivo na místě? Kdyby vypil pivo tady, je logické, že by láhev

odhodil.“

21

„A co my pak s prázdnou flaškou?“ zeptal se Rod trochu

sarkasticky. „Jestli spadla na skály, stejně bude rozbitá.“

Biggles neodpověděl. Začal hledat ve skaliskách kolem

plochého balvanu. I ostatní se zapojili do hledání.

Našlo se pár střepů, které by mohly být ze sklenice. Po chvíli

vykřikl Rod. „Tady je. A dokonce nerozbitá.“ Sklonil se, aby ji

zvedl.

„Nesahej na ni,“ zarazil ho Biggles.

Rod sebou trhl. „A proč ne? Já myslel, že o ni stojíš.“

„To ano.“ Biggles vytáhl kapesník, pokryl s ním láhev a pak ji

zvedl.

„Je prázdná, jak jsem si myslel,“ podotkl Rod.

„O pivo zájem nemám, ale o láhev ano,“ řekl Biggles. „Musel

by to být kouzelník, aby otevřel láhev a nezanechal na ní otisky

prstů. Je tu naděje, že nám něco napoví. Další prácička pro tebe,

Algy. Vezmi tu láhev do oddělení daktyloskopie a zeptej se, jestli ty

otisky nepatří do jejich klientely.“

„Postarám se o to,“ slíbil Algy.

„Dobře, a teď budeme pokračovat v práci. Pro začátek se

vrátíme k mašině. Je možná dobře, že tu nezůstane, jinak bychom ji

museli hlídat pro případ, že by si náš neznámý přítel zamanul

poškodit i ji.“ Biggles se pátravě podíval na stoupající terén za sebou.

„Když nás neuvidí vracet se ke stroji, bude možná předpokládat, že

jsme odletěli všichni. Existuje možnost, že se pak objeví, protože si

bude myslet, že je tu sám. Teď nikde nikoho nevidím, ale nic jiného

jsem taky nečekal, pokud ten chlap není blázen. Tak pojďme. Na tu

láhev buď opatrný, Algy.“

Cestou po malém kousku pláže pokračoval Biggles ve svých

úvahách. „Víte, na téhle záležitosti mi není jasná jedna věc. K čemu

sloužilo to potopení člunu?“

„Aby mě tu zadrželi, k čemu jinému?“ odpověděl Rod.

„Podle mého je to to poslední, co měl pachatel v úmyslu. Já

bych spíš řekl, že mu jde o to, abys co nejdřív zmizel a on byl zase

sám.“

22

„Možná že mě chtěl vyhladovět, což by se mohlo klidně stát

člověku, co tu zůstane sám. Nemohl vědět, že mám pušku, která by

mi aspoň na čas zajistila obživu.“

„Rád bych věděl, jestli mu někdo nedal tip, že přijedeš. Neviděl

jsi v okolí ostrova nějaký jiný člun?“

„Ne, můžu odpřísáhnout, že v okolí ostrova žádný nebyl.“

„Ale nemohl jsi přece dohlédnout na obě strany ostrova

zároveň.“

„Už jsem říkal, že z druhé strany se tu vůbec nedá přistát.

Vždycky jsem byl na téhle straně a nikudy jinudy by se sem žádný

člun nedostal.“

„Možná že to letadlo, co jsi slyšel, přiletělo s varováním, že se

sem chystáš, aspoň že jsi o tom mluvil.“

„Na tom přirozeně něco je.“

„Možná bych ti mohl položit jednu otázku,“ vmísil se do toho

Ginger. „Pořád mluvíš o jednom člověku, jako by byl sám. A co

když jsou dva, tři, nebo je jich dokonce víc?“

„Na tom taky něco je,“ přisvědčil Biggles. „Možná se mýlíme,

když předpokládáme, že je tu jen jeden člověk. No, na to konec

konců časem přijdeme.“

„Takže ty tu chceš zůstat?“ zeptal se Rod.

„Přirozeně. Nemám ve zvyku odcházet od nedodělané práce.

Mimoto jsem teď opravdu zvědavý, co bude dál. Tak dobrá. Pojďme

prozatím vyložit věci, aby mohl Algy odletět.“

„A kam je chceš dát?“ zeptal se Bertie.

„Mohli bychom je odnést do toho domku, kde se ubytoval Rod,

pokud nenajdeme něco lepšího.“

„A co bys řekl zámku, starouši? Vždycky jsem chtěl bydlet na

zámku.“

„Myším, že tam bychom zatím neměli chodit,“ řekl Biggles s

vážnou tváří.

„Tím myslíš, že bychom se museli handrkovat s naším

neznámým přítelem nebo přáteli?“

„Ta možnost tady vskutku je.“

23

„Mně se zdá, že tu hru na Robinsona Crusoe trochu přeháníme,“

povzdechl si Bertie, když Algy začal vykládat věci z Kestrelu.

Nejdřív vyložil krabici s železnou zásobou.

„Co je v ní?“ zajímal se Rod.

„Sušenky,

pár

masových

konzerv,

džem,

cukr,

sýr,

kondenzované mléko a čaj.“

„A to s sebou bereš vždycky?“

„Síla zvyku. Moc místa nezabere. Někdy se dostaneme na

odlehlá místa, kde není restaurace zrovna za rohem. S tímhle strojem

ale většinou ne, to spíš při letech na dlouhé tratě. A když už jsme u

toho, Algy, v té brašně po straně mám sto cigaret. Ty mi podej. A

taky batohy s našimi osobními věcmi. Nevidím důvod, proč bychom

se čas od času nemohli umýt.“ Biggles se usmál na Roda. „Rádi

bychom se tady chovali co nejdéle civilizovaně.“

„Chceš taky dalekohled?“ informoval se z mašiny Algy.

„Sem s ním. Možná se nám bude hodit. A taky naše bouchačky

a pár zásobníků.“

„Myslíš, že je budete potřebovat?“ povytáhl obočí Rod.

„Doufám, že ne. Ale člověk, který s klidem potopí drahý člun,

asi necouvne před ničím, když si bude myslet, že nemá co ztratit –

nebo naopak má co získat. Nerad se promenuju s bouchačkou, ale v

našem povolání se občas vyskytují situace, kdy má střelná zbraň

větší váhu než slova. A na pěstní souboje já moc nedám.“

Pokračovali ve vykládce, až měli všechno, co pokládali za

potřebné. Biggles si ještě vzal kapesní svítilnu.

„Takže to by bylo, Algy. Teď koukej letět, abys byl co nejdřív

zpátky. Ale neriskuj. My už se o sebe postaráme.“

Algy zvedl ruku na pozdrav, zavřel dveře a za okamžik už

zakroužil nad nevábnou vodou.

„Pojďme odnést věci do našeho bungalovu s teplou a studenou

tekoucí vodou a pláží nadosah, jak se píše v inzerátech,“ prohodil

zvesela Biggles. „A ke všemu nemusíme ani platit za pobyt. Kdo si

přeje víc?“

„Když já bych radši na zámek,“ zafňukal Bertie.

„Možná tě tam Rod ubytuje,“ chlácholil ho Biggles. „Jen co ho

dá trochu do pořádku.“

24

3. První preventivní opatření

Malá, zašlá, ošklivá, bezbarvá chajda, která zvenčí vypadala

dost zpustle a opuštěně, nebyla uvnitř tak nehostinná, jak si zprvu

myslel Ginger. Byla to jen jedna místnost, zvenčí obklopená

vřesovištěm a ze všech stran vystavená nepřízni počasí. I když veřeje

byly na několika místech zpola vyvrácené, dveře se ještě docela

slušně držely. Po straně chatrče byla zbudovaná malá kadibudka a

blízko ní nevábná hromada, která dřív zřejmě sloužila jako smetiště.

Podlaha příbytku byla hliněná, udusaná generacemi dřívějších

obyvatel. Byl zde jednoduchý kamenný krb se dvěma železnými

držáky na kotlík. Hromádku dříví a roští sem donesl Rod. Jediný kus,

který by se při troše fantazie dal zařadit do kategorie nábytku, byl

mohutný špalek, zřejmě vyplavený na pobřeží v dávné minulosti, s

pěkně vyhlazenou vrchní stranou, takže mohl sloužit jako stůl i na

sezení. Při stěně byly dva dlouhé výklenky, jeden z nich plný

uschlého kapradí.

„To byla má postel,“ usmál se Rod.

„Vypadá opravdu na místo ke spaní,“ odpověděl Biggles.

„Tak to bylo také myšleno. Lidé, co tu dřív bydleli, měli dost

rozumu, aby si nestavěli studené ložnice na půdě. Spali tam, kde po

celý den doutnala rašelina.“

„To asi muselo děsně smrdět,“ poznamenal Bertie.

„Lepší smrádek než promrznutí,“ usadil ho Rod.

Místnost vskutku vykazovala známku zabydlenosti; bylo tu pár

kousků nádobí, vyneseného ze člunu, kanystr vody a, co se

Bigglesovi zamlouvalo nejvíc, primus.

„Jedna báseň,“ liboval si. „Přesně to, co potřebujeme.“

„Co se ti na tom vařiči tak líbí?“ zajímal se Rod. „Můžeme vařit,

aniž bychom rozdělali oheň v krbu.“

„A proč bychom neměli rozdělávat oheň v krbu?“

„Protože to kouří.“

„No a co? Snad si můžu na vlastním pozemku kouřit, jak chci.“

25

„Nerad bych dal našemu neznámému sousedovi kouřové

znamení, že jsme tady.“

„Ale to se stejně dozví, až zajdeme na zámek.“

„A kdo říká, že půjdeme na zámek?“

„Já myslel, že to bude to první, co uděláme,“ podivil se Rod.

„To akorát! Později ano, ale prozatím ne. Byl bych radši, kdyby

se náš přítel obtěžoval sem.“

„A nejsi náhodou až moc optimista? Jak jsi na to přišel, že nás

bude hledat tady?“

„To chce zdravý rozum a trochu se vyznat v povaze lidí.

V choulostivých situacích se vyplatí, když si člověk představí

sám sebe v cizí kůži. Když se sám sebe ptá, co by dělal na místě toho

druhého on sám. Tak si pravděpodobně dokáže domyslet, co udělá.

Uvažujme v téhle situaci takhle. Předpokládejme nejdřív, že ta krysa,

co ti nahlodala člun, je dosud tady. Můžeme se přirozeně mýlit, ale

jestliže tady už není, brzo na to přijdeme. Prozatím tedy

předpokládejme, že je ještě tady. V tom případě se můžeme vsadit,

že by rád věděl, co tu děláme, stejně jako bychom to o něm rádi

věděli my.

V téhle chvíli dokonce ani není jisté, že jsi ještě tady, Rode.

Slyšel, jak sem letí helikoptéra. Možná i viděl, jak přistává.

V tom případě ví, že jsme přistáli na pláži. Odtamtud není vidět

zámek, z čehož vyplývá, že ze zámku taky není vidět na pobřeží.“

Biggles se na okamžik odmlčel. „Je to tak?“

„Přesně tak.“

„Dobře. A v té chvíli před ním vyvstává pár otázek. Co tu to

letadlo dělá? Odkud přiletělo? Kolik je v něm lidí? Zřejmě ho

napadla nejpřípadnější odpověď, totiž že sis umluvil, aby se tu pro

tebe stavili, kdyby se ti nějak porouchal člun, nebo kdyby ti došly

zásoby. Nedlouho poté náš člověk vidí, jak helikoptéra zase odlétá.

Teď vyvstane otázka, jestli jsi odletěl taky. Vsadím se, že v téhle

chvíli civí tímhle směrem a doufá, že jestli tady někdo je, tak se

objeví. Když se nebude nic dít, přemůže ho zvědavost a vypraví se

na výzvědy. Pokud se tak nestane, musíme se dobře rozmyslet, než

rozděláme oheň, protože oheň znamená kouř a kouř znamená, že tu

někdo je. Musíme si s ním prostě hrát na kočku a na myš. On bude

26

myš, my kočka. Jestli budeme dost trpěliví, vyleze myš z díry. Máme

spoustu času. Algy se vrátí tak za dva až tři dny. A když o tom tak

přemýšlím, vidím, že jsem něco prošvihl.“

27

28

„A co?“

„Než odletěl, měl jsem Algymu říct, aby několikrát zakroužil

nízko nad ostrovem.“

„Je nepravděpodobné, že by něco viděl.“

„O to mi nejde, ale mohlo by to vypadat, jako by ses chtěl ještě

dobře rozhlédnout po ostrově, než nadobro odletíš. No nic. Nevadí.

Není to důležité. V téhle chvíli mám pocit, že je pomalu čas k jídlu.

Pojďme se podívat, co tu máme k snědku. Budeme se asi muset

uskrovnit s denním přídělem, pro případ, že by se Algy zdržel.

Gingere, můžeš mezitím otevřít pár konzerv a postav vodu.

Mimochodem, Rode, kam pro ni chodíš?“

„Na břehu za námi je několik pramenů.“

„A co budeš dělat ty?“ zeptal se Ginger.

„Porozhlédnu se tu,“ řekl Biggles a obrátil se k Rodovi. „Je z

těch skal za námi vidět zámek?“

„Ano, je.“

„Rád bych se šel podívat. Mimoto existuje malá možnost, že

tvůj nežádoucí nájemník je už na cestě sem nebo na jiné místo,

odkud je vidět do přístavu. Byla by hloupost, kdybychom se nechali

překvapit.“

Biggles sáhl po dalekohledu. „Jak daleko je od skal k zámku?“

„Řekl bych tak kilometr.“

„Dobře, tak pojďme. Ty se tu už trochu vyznáš, Rode, můžeš mi

ukázat pár orientačních bodů.“

Společně s Rodem vyrazil Biggles po svahu ke skaliskům, která

bránila ve výhledu do kraje.

Když se k nim blížili, šli v předklonu, nakonec se pak doplazili

k místu, kde se mohli mezi porostem rozhlédnout po okolí za

skalami. Nebyl to vábivý pohled. Značnou část nechráněné krajiny

pokrývalo vřesoviště s občasnými chlumečky porostu, kde byla vlhká

půda. Byla to typická horalská scenérie vrchoviny. Terén byl mírně

zvlněný, což znamenalo, jak si uvědomoval Biggles, že za každým

tím zvrásněním se může skrývat libovolný počet lidí.

29

Bylo vidět jen dvě budovy. Rýsovaly se na horizontu, takže

musely každému hned padnout do oka. Jedna z nich byla zámek,

druhá už podle tvaru nepochybně maják.

Protože pouhým okem už nic dalšího neviděli, vytáhl Biggles z

pouzdra dalekohled, zaclonil ho tak, aby je neprozradilo eventuální

blyštění čoček, a přiložil si ho k očím. Nějakou dobu si prohlížel

budovy a terén.

„Vidíš něco zajímavého?“ zeptal se Rod.

„Nic. Nikde žádný pohyb. Ani sebemenší stopa po kouři.

Podívej se sám.“ Podal mu dalekohled.

Rod se chvíli díval a pak potvrdil Bigglesův dojem. „Jestli je

někdo na téhle straně ostrova, musí se skrývat v zámku nebo v

majáku.“

„A kde jsou ty domky, o kterých jsi nám povídal?“

„V údolí, zleva od nás.“

„A jezero?“

„Ještě víc vlevo. Říčka, co z něho vytéká, ústí na jižní straně do

moře.“

„Dál od zámku?“

„Ano. Asi tři kilometry nebo i víc.“

„Dobrá, tak pojďme zpátky.“

Vrátili se do domku, kde už na ně čekalo jídlo a čaj.

„Objevil jsi něco, starouši?“ zeptal se Bertie.

„Po nepříteli ani památka, tedy aspoň zatím,“ odpověděl

Biggles. A pak se podíval na Roda. „Zbylo ještě něco z té zvěřiny,

cos střelil?“

„Jenom kostičky a ty jsem hodil do moře. Byl bych se ráno

znova vypravil na lov, ale bál jsem se, abych vás nezmeškal. Proč se

ptáš? Chceš, abych ještě šel?“

„Z toho, co tu máme, se čtyři hladové krky nezasytí, pokud

nechceme hladovět, ale nemyslím, že bys měl jít hned zase střílet. Až

se nepřítel dozví, že jsme tady, nebude to už vadit. Do zítřka mu

dáme čas, aby přešel do akce.“

„A co chceš dělat dneska?’ zeptal se Ginger.

„Nic. Zůstaneme v úkrytu a budeme mít oči na stopkách. Ale

není třeba, abychom tu hlídkovali všichni. Jak už jsem říkal prve,

30

může se jít na ryby, protože to nenadělá žádný hluk. Navrhuju, aby

se Rod vydal k jezeru nebo k říčce a pokusil se chytit pár pstruhů. To

nám vylepší jídelníček. Ty se tu už trochu vyznáš, Rode, můžeš se

dostat k vodě, aniž tě někdo uvidí ze zámku?“

„Myslím, že ano. Jak jsem říkal, udici jsem nechal u jezera.

Můžu se o to pokusit.“

„To je prima. Můžeš si vzít s sebou Bertieho. Ginger tu zůstane

se mnou.“

„Když už mluvíme o rybách, mezi skalisky tu budou taky raci.

Jestli je nějaká lahůdka, co mám fakt k smrti rád, pak to jsou raci. Za

tepla i za studena, na každý způsob.“

„Jenže teď není doba na laskominy. Teď potřebujeme do

žaludku něco pořádného,“ řekl Biggles. „Co se mě týče, můžeš si

nachytat raků, co hrdlo ráčí, ale až skončíme s touhle fuškou.“

„Možná se vrátíme až dost pozdě,“ vmísil se do rozhovoru Rod.

„Proč?“

„Pstruzi se nejlíp chytají za soumraku.“

„Nevadí, kdy se vrátíte, jen když něco přinesete. Zatímco budete

pryč, my tu s Gingerem poschováváme někde pod kapradím pár věcí,

aby se nenašly, kdyby se něco semlelo. Kdybychom přišli i o ně,

budeme v bryndě. Pojďme se teď podívat, jak daleko ustoupila

voda.“

Když přišli k přístavišti, viděli, že voda dosáhla nejnižšího

stupně odlivu, protože nejvyšší část Gannetiny paluby byla jen pár

centimetrů pod hladinou. Voda se přelévala přes kabinu.

„Kde jsi uložil zásoby?“ zeptal se Ginger Roda.

„Do skřínek v přední a zadní části podpalubí.“

„Dá se k nim dostat z palubní kabiny?“

„Ano. Proč?“

„Teď když je voda tak nízko, mohl bych se podívat, jestli by se

nedalo pár věcí vylovit.“

Biggles zavrtěl hlavou. „To bych nedělal. Mohl by ses uvnitř tak

či onak zaklínit. Mohli bychom o tom uvažovat, kdybychom

skutečně už neměli co jíst, ale tak daleko to prozatím ještě nedošlo.

Momentálně bych to neriskoval.“

„Moc velký risk s tím spojený není,“ protestoval Ginger.

31

„Nevíme, jak je na tom Ganneta s rovnováhou. Tvými pohyby

by se mohla převrátit. Nech to prozatím ještě být.“

„Jestli už není nic, co by se dalo pořídit tady, můžem právě tak

dobře vyrazit na ryby,“ řekl Rod.

„Dobrá. Ale dejte si pozor, ať vás nikdo nevidí. Neukazujte se

nad obzorem.“

„V pořádku, dáme pozor.“

Rod s Bertiem odešli přes pláž k pobřeží, Biggles s Gingerem se

vrátili k domku. „Budeme se střídat na hlídce,“ řekl Biggles.

„Po všech těchhle preventivních opatřeních by to byla pěkná

blamáž, kdyby se ukázalo, že tu vůbec nikdo další není,“ prohodil

Ginger lehkým tónem.

,A ještě větší blamáž by to byla, kdybychom někam poodešli a

nějaká svině nám tu zatím vyžrala zásoby,“ řekl mu na to Biggles.

„Popadni dalekohled, vylez si na skalní útes a drž v šachu zdejší

okolí. Postarej se, ať se ničím neprozradíš. V tak otevřeném terénu,

jako je ten zdejší, se dá zachytit každý pohyb. Kdybys viděl něco

podezřelého, zapískni. Za hodinu tě přijdu vystřídat. Já mezitím

schovám naše věci a nasbírám suché kapradí na spaní.“

„Umluveno,“ řekl Ginger a začal se, vyzbrojený dalekohledem,

škrábat po svahu. Poslední metry se plazil. Potom už jen zíral do

ponuře zelené krajiny, kde se vůbec nic nehýbalo. Každému lovci s

puškou by se na čekané podobná scenérie asi zamlouvala, ale Ginger

z ní dvakrát nadšený nebyl. Našel si úkryt a snažil se v něm co

nejpohodlněji uvelebit.

Biggles srovnal vynesené zásoby a věci do rohu a šel na kapradí,

kterým je chtěl zakrýt. Když s tím skončil, vypravil se pro další

várku, s níž vystlal na podlaze místa na spaní. Dbal přitom na to, aby

prostředek místnosti zůstal volný. Asi po hodině byl se vším hotový

a vyrazil za Gingerem.

„Viděl jsi něco?“

„Vůbec nic. Podle mého je tenhle ostrov mrtvý jako sama smrt.“

„Možná to tak vypadá, ale já si jsem takřka jistý, že tomu tak

není.“

„A proč si tím jsi tak jistý?“

32

„Ty už si nevzpomínáš na ten člun? Někdo ho přece potopil a

ten někdo musí být pořád ještě na ostrově. Protože Rod od té doby

neviděl a neslyšel žádné další letadlo ani nějaký člun, není možné,

aby ten lump opustil ostrov, pokud ovšem nemá křídla. Náš přílet mu

zřejmě udělal škrt přes rozpočet. A taky mu dal popud k přemýšlení.

Vsadil bych se, že si pořád ještě láme hlavu.“

„Dost možná.“

Společně ještě chvíli sledovali terén, ale neviděli nic až na pár

divokých kachen, které občas vzlétly od jezera.

Po nějaké době odešel Ginger dolů do domku, aby postavil na

čaj. Když zapískal, že je hotový, sešel dolů zase Biggles a hlídky se

opět ujal Ginger. Střídali se tak až do sedmé, kdy se valem začalo

smrákat. Už nemělo cenu slídit s dalekohledem po okolí, protože

nebylo nic vidět. Ginger vrhl ještě poslední pohled do setmělé

krajiny a došel k názoru, že ještě nikdy neviděl nic tak neutěšeného a

ponurého. Temné nebe se zatáhlo a začala být zima. Vypadalo to na

déšť. Byl rád, že mají kam se uchýlit, i když jejich noclehárna byla

hodně primitivní.

„Rod s Bertiem si dávají na čas,“ řekl Bigglesovi, když se k

němu vrátil dolů. Biggles seděl na kameni před vchodem do domku.

„Nemluv tak nahlas,“ napomenul Gingera. „Od této chvíle se

musíme spoléhat jen na uši.“

„Teď už sem nikdo nepřijde,“ prohodil sebevědomě Ginger.

„Naopak. Tohle je právě nejpříhodnější chvíle na návštěvu.

Doufám, že se ty mraky trochu rozptýlí a propustí aspoň nějaké

světlo, jinak toho moc neuvidíme. Netroufám si venku rozsvítit

baterku. V domě to tolik nevadí, protože od moře sem vidět není.

Nezpozoroval jsi na zámku ani záblesk světla?“

„Ani nejmenší. Jestli tam někdo je, taky si asi netroufá

rozsvítit.“

„Může být v některém z vnitřních pokojů, tam si může svítit, jak

je mu libo. Ale co naši hoši? Vím, že Rod říkal, že se můžou trochu

opozdit. Ale touhle dobou bych je už radši zas viděl tady.“

Biggles si šel zapálit dovnitř cigaretu. Pak už toho moc

nenamluvili a jen čekali. Tma houstla. Slyšet nebylo nic, jen věčné

33

šplouchání vody na skalách. I rackové už ztihli a přichystali se na

noc.

Biggles se neklidně zavrtěl. „Tohle se mi ani trochu nelíbí,“

zamumlal. „Doufám, že se jim nic nestalo. Mohli tu být už dávno.

Rod to tady zná, takže zabloudit nemohli.“

„A co by se jim mohlo stát?“

„Všelicos. Mohli se dostat do bažiny, mohl je uštknout had,

zlomit si nohu a co já vím.“

Ginger neodpověděl. Myslel si zřejmě totéž.

Nedlouho poté zaslechli nedaleko vylekaný křik ptáka, kterého

někdo vyplašil. Ginger chtěl právě podotknout, že hoši už jsou asi

tady, ale Biggles mu varovně položil ruku na koleno a zasykl.

Seděli mlčky a Ginger si mezitím udědomil, že ten zvuk

vyplašeného ptáka nevycházel ze směru, odkud by čekali Roda s

Bertiem. Zazněl někde nad nimi. Rozhodně ne od pobřeží, odkud by

se nepochybně vraceli Rod a Bertie.

Trvalo hodnou chvíli, než se něco začalo dít. Ginger už už došel

k názoru, že toho ptáka asi vyplašila liška nebo jiný dravec, když se

znenadání ozval hlas a to z takové blízkosti, že mu málem povolily

nervy. Ten hlas pronesl dvě slova: „Je pryč.“

Jiný hlas, tentokrát s neomylně skotským přízvukem, to

potvrdil: „Jo. Asi máš pravdu. Je pryč.“

Za nějakou dobu se znovu ozval první hlas. „Nebudeme tu teď

mařit čas. Zítra se tu můžem trochu porozhlídnout. Pojďme zpátky.“

„Myslíš, že se sem ještě vrátí?“

„To by byl blázen. Viděl, co se mu tady může stát.“

Druhý muž s tím zřejmě tak docela nesouhlasil. „Já znám

Macastery. Nejsou včerejší.“

Pak následovaly zvuky, z nichž se dalo vyvodit, že muži

stoupají po svahu. Teď je bylo slyšet mnohem líp, než když

přicházeli. Zřejmě si mysleli, že už nemusí být opatrní.

„Co jsem ti říkal?“ zašeptal Biggles Gingerovi do ucha.

„Ano, měl jsi pravdu,“ uznal Ginger.

Celá událost trvala jen pár minut a po celou tu dobu se Ginger

sám sebe ptal, co by se asi stalo, kdyby se vrátili Rod a Bertie,

zatímco tu byli ti dva muži. Naštěstí se to nestalo, ale mnoho

34

nechybělo. Zanedlouho se ozvaly hlasy od pobřeží. Chvíli poté vešli

oba rybáři do chatrče a dokonce i ve tmě bylo vidět, že Bertie nese

něco velkého a podlouhlého.

„Byli jste pryč zatraceně dlouho,“ řekl Biggles. „Co to neseš?“

„Pstruha, starouši. Výstavní exemplář. To budeš koukat. Má

odhadem nejmíň čtyři kila, macek. A pak ještě pár menších kousků.

Toho obra jsme chytili jako posledního. Proto nám to trvalo tak

dlouho. Nechtěl se prostě vzdát. Protože už byla pořádná tma,

neviděli jsme, kam se nám schovává pod kameny.“

„No jo, choval se statečně a bránil se jak čert,“ potvrdil Rod.

„Kdybychom na tom nebyli tak naknap s jídlem, byl bych mu dal

svobodu.“

„Jsem rád, žes to neudělal,“ řekl Biggles. „Vážím si tvého

sportovního cítění, ale jíst se musí.“

„Přišla vám mezitím nějaká návštěva?“ zeptal se Bertie jen tak

mimochodem, zřejmě nečekal na kladnou odpověď.

„Ano, byli tady,“ řekl Biggles.

Na okamžik zavládlo ohromené ticho. „Říkal jsi, že byli. V

množném čísle?“ zeptal se Rod podivným tónem.

„Byli dva. Kdybyste přišli o pár minut dřív, padli jste jim

rovnou do rukou.“

„Viděli vás?“

„Ne, čekali jsme je.“

„Říkali něco?“

„Moc ne. Přišli se přesvědčit, jestli jsi pryč. Teď si aspoň myslí,

že ano, a to nám přijde vhod, i když to nebude dlouhou trvat, než

zjistí svůj omyl.“

„Hrom aby do toho,“ ulevil si Bertie. „Tušíš, kdo to asi byl?“

„Neviděli jsme je, jen slyšeli. Podle hlasu to byl Angličan a

Skot, ten druhý zřejmě tady z okolí, chci říct odtud z pevniny,

protože znal Rodovo jméno a vůbec Macastery.“

„No, aspoň víme, na čem jsme,“ podotkl Rod. „A co uděláme

teď?“

„To si musíme ještě rozmyslet,“ odpověděl Biggles. „Dnes už

nepodnikneme nic, můžeme tedy po jídle v klidu zalehnout.“

„Je třeba, abychom drželi hlídky?“ zeptal se Bertie.

35

„To si nemyslím. Když se přesvědčili, že tu podle nich nikdo

není, pravděpodobně se nevrátí, dokud nebude světlo. A tou dobou

budu už dávno vzhůru,“ odpověděl Biggles.

36

4. Podivuhodný vývoj událostí

Ginger se naráz probudil z hlubokého spánku a uvědomil si, že

se takhle v noci probral několikrát. Nehýbal se, ale napjatě

poslouchal, jestli neuslyší zvuk, který ho zřejmě probudil. Nevěděl

jistě, co to bylo, napadlo ho, že by to mohlo být nějaké zavolání nebo

výkřik z okolí, ne příliš daleko od domu. Neměl tušení, kolik je

hodin, ale byla ještě tma jako v pytli, takže nerozeznal ani obrys

dveří, které nechali na noc otevřené. Nikde neprobleskovala ani

hvězda, takže muselo být dosud zataženo. Stále napínal sluch, když

se posadil a snažil se zorientovat v cizím prostředí.

Biggles musel být také vzhůru, protože zaslechl jeho pohyb a

zašeptal ze tmy: „Buď tiše a nerozsvěcuj.“

„Co se děje?“

„Nevím, ale něco se děje na pobřeží. Z druhé strany to podle

mého nebude. Myslel bych, že v takové tmě by každý soudný člověk

vyšel ven s lampou, ale žádné světlo jsem až dosud neviděl.“

Jejich šepot teď probudil i druhé. A také přirozeně chtěli vědět,

co se děje.

Biggles zopakoval, co řekl Gingerovi. „Jsem si skoro jistý, že

mě probudil nějaký výkřik. Když budeme všichni naslouchat, možná

uslyšíme víc.“

„Ale neviděl jsi nic?“ chtěl vědět Rod.

„Ne, nic. Je zataženo a mží. Není vidět na krok. Odtud bychom

stejně zahlédli jen kousek pobřeží, protože ve výhledu brání skály. I

kdyby si tam někdo svítil lampou, stejně bychom ho neviděli.“

„Máš tušení, co to asi může být?“

„Ani v nejmenším.“

„A co kdybychom se šli podívat na skály?“

„V téhle situaci? Ani nápad. Ty skály jsou dost kluzké, i když je

sucho. Za mokra by sis na nich zlomil vaz. Možná bychom to mohli

zkusit s lampou, ale protože by světlo bylo vidět z pobřeží,

nepokládám to za rozumné. Konec konců nevědí, že jsme tady.“

„Zase o nich mluvíš v množném čísle?“

37

„Jestliže někdo volal, musel křičet na druhého člověka. Takže

jsou tu nejmíň dva.“

„Kolik je hodin?“ zeptal se Bertie.

„Krátce po čtvrté.“

„Takže příliv bude asi na vrcholu.“

„Ano, taky si myslím.“

„Kde jsi? Vůbec nic nevidím.“

„Tady u dveří.“

Všichni se teď po hmatu šátrali za Bigglesem.

Ginger se zaposlouchal. Nejdřív neslyšel nic než zvuk příboje,

narážejícího na pobřeží, ale pak v tom rozpoznal i něco jiného.

Lidské hlasy. Jednou zaslechl dokonce i výkřik a po něm zvláštní

ránu nebo plesknutí, jako by o sebe narazily dva předměty.

Rod to zřejmě zaslechl taky, protože řekl pevným tónem:

„Určitě tam na pobřeží někdo je. K sakru, co se tam může dít v tuhle

nekřesťanskou hodinu?“

Čas míjel. Pět minut, deset, dvacet, ale slyšet už nebylo nic.

„Myslím, že už jsou pryč,“ řekl Rod.

„Co bys tomu řekl, starouši, kdybych to šel omrknout?“ nabídl

se Bertie.

„Zůstaň, kde jsi,“ poručil mu Biggles. „Naše skupina je už tak

dost malá, nebudu riskovat nějaké zlomeniny.“ Ještě chvíli

poslouchali, a když už nezaslechli žádný nový zvuk, vrátili se

dovnitř. „Ať se tam dělo cokoli, už to asi stejně skončilo, takže nemá

cenu, abychom tu mokli,“ řekl Biggles. „Jestli se udrží tohle počasí,

budem stejně brzy na kůži.“

„Měli jsme si vzít pršipláště,“ ucedil Rod.

„Ano, zpětně vzato to tak vypadá. Ale copak jsme věděli, jak se

to všechno vyvrbí? No vezmi si jen potopení toho člunu.“

„Když se to vezme kolem a kolem, je to pěkně zapeklitá

záležitost.“

„Stačí trochu trpělivosti a nakonec to dobře dopadne,“ mínil

Biggles. „Ten déšť je přirozeně k vzteku, ale má i svoje dobré

stránky. Když je tak mizerná viditelnost, můžeme topit a kouřit jak

chceme. Není důvod, proč nerozdělat oheň v krbu. Nemám chuť

zalézt zase na kutě. Za hodinu stejně začne svítat. Báječná příležitost,

38

jak si pěkně upéct rybu a začít den s něčím pořádným v žaludku.

Gingere, postav vodu na primus. Šálek čaje nám bodne.“

„Poslouchej, starouši, já teplého pstruha k snídani nemiluju,“

řekl Bertie.

„Jen počkej, až se dobře propeče, pokud zatím můžeme udržovat

oheň. A jestli ti líp chutná ryba za studena, taky dobře. Posluž si. Na

tvém místě bych si uvázal pod bradu ubrousek. A mezitím nám

můžeš pomoct ryby očistit a odsekat jim hlavy a ocasy. Tak budou

kratší a líp se propečou. Radši bys to měl udělal venku, abychom si

tady udrželi čisto.“

„Nevadilo by ti, kdybych si vzal ven světlo, abych si při jednom

neodsekl i pár prstů?“

„Ale vůbec ne. Při tomhle mizerném počasí nebude světlo vidět

dál než slabých dvacet metrů.“ Ginger už nakupil na otevřené ohniště

krbu suché kapradí a zapálil je stříbrným zapalovačem, který mu dal

Bertie k narozeninám. Protože to pro něho pořád ještě byla nová

hračička, používal ho, kde se dalo, z čehož si ostatní nejednou dělali

legraci. Když kapradí vzplálo a rozhořelo se, přiložil kusy dřeva.

„A hned je nám líp,“ řekl Biggles, když plameny zahnaly tmu a

příbytek vypadal mnohem útulněji. „Ještě štěstí, že máme střechu

nad hlavou.“

Bertie sebral kapesní svítilnu a ryby a vyšel ven.

Po nějaké době se vrátil nejen s rybou, ale i se zvláštní snůškou

kamenného nádobí. Rozložil ho po stole a tu se ukázalo, že je to

polovina mísy a pár nakřáplých talířů.

Biggles se doširoka usmál. „To je fantazie! Kdes to schrastil?“

„Na smetišti. Vzpomněl jsem si, že jsem tam viděl nějaké to

haraburdí. Sice to není zvlášť luxusní servis, ale pořád lepší, než jíst

jako pes z podlahy.“

„Doufám, žes to dobře umyl.“

„To si piš. Proč myslíš, že jsem byl tak dlouho pryč? Vypadalo

to nejdřív absolutně strašně.“

Rod už mezitím začal opékat rybu na ohni, do kterého přikládal

malé kousky dřeva. Netrvalo dlouho a do místnosti se začala linout

příjemná vůně. „Nic nechutná tak dobře jako pstruh, když se právě

vyloví,“ prohlásil. „Mimochodem, Bigglesi, už jsi vymyslel nějaký

39

plán?“ zeptal se, zatímco se čekalo na dobře propečenou rybu.

Ginger už naservíroval čaj.

„S tím případem na pobřeží mě napadly dvě věci,“ odpověděl

Biggles. „Přemýšlel jsem o obou, když jsem si uvědomil, že prší, a to

zodpovědělo mou první otázku. Zdá se mi, že teď máme dvě

možnosti. Mohli bychom tady vyčkat, až se objeví nepřítel, nebo

bychom mohli chytit příležitost za pačesy a sami vyrazit za ním. V

tom případě bychom začali se zámkem. Ale lepší mi připadala ta

první možnost a pořád ještě ji preferuju. A to ze dvou důvodů.

Zaprvé nemáme moc naspěch a zadruhé bych si rád poslechl, s čím

se vrátí Algy, než začneme jednat na vlastní pěst. Kdybychom

otevřeně napadli zámek, mělo by to jednu nevýhodu. Protože kolem

není žádná možnost úkrytu, nepřítel by určitě viděl, jak se blížíme.

Mohl by se schovat, nebo se připravit na boj, kterému bych se radši

vyhnul.“

„Máme přece střelné zbraně,“ prohlásil bojovně Rod. „Tohle je

můj majetek, takže mám plné právo vyhnat z něho nezvaného hosta.“

„Vyhnat je něco jiného než zastřelit. Naše zbraně jsou určeny

jen k sebeobraně. Byla by to pěkná mela, kdybychom tu nadělali pár

mrtvol – a mezi nimi by mohly být i ty naše. Chtěl bych to pokud

možno oddálit. Je možné, že ke konci téhle historie dojde i na tvrdé

řešení, ale pokud se tvoji nezvaní hosté nebudou chovat vyloženě

agresivně, byl bych spíš pro mírový postup.“

„Při tomhle dešti bychom se k zámku mohli možná přiblížit i

nepozorovaně.“

„V tom máš pravdu, ale byli bychom na kost. Za normálních

okolností mi nevadí, když promoknu, ale v současné situaci zůstanu

radši v suchu. Spaní v mokrých šatech život nijak nezpříjemňuje. A

mimoto ve tmě toho moc nepořídíme. Počkejme, až se úplně

rozjasní. Pak taky spíš uvidíme, jak dnes bude, a možná že nás

napadne něco lepšího. Až se rozední, podíval bych se nejdřív radši na

pobřeží. Možná tam najdeme vysvětlení pro to, co se tam dneska

před ránem dělo.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasil Rod. „Mimochodem, ty menší

ryby už nejspíš jsou, takže bychom se do nich mohli pustit. Až bude

40

hotový i ten macek, můžeme ho nechat vychladnout a schovat si ho

napotom.“

Pstruzi naservírovaní na Bertieho talířích chutnaly skvěle a s

plnými žaludky byli hned všichni naladěni optimisticky. Otevřenými

dveřmi už začalo pronikat ranní šírání. Stále ještě hustě mžilo a po

okolí se válela těžká vlhká mlha, stejně nepříjemná jako déšť. Nebe

bylo dosud úplně zatažené, ale lehký větřík sliboval, že by během

dne mohl rozehnat mraky. Také se už objevili racci a začali s

každodenním sháněním potravy.

„Bylo by lepší, kdybys už uhasil oheň, Rode,“ řekl Biggles.

„Kdyby se víc rozjasnilo, mohlo by být vidět kouř.“

Jakmile se ještě víc rozednilo, vzal dalekohled a vyšel ven s

poznámkou, že teď se už může odvážit na skaliska a rozhlédnout se

po kraji a hlavně po celém pobřeží. Nezůstal pryč příliš dlouho. Když

se vrátil, řekl: „Teď tam není nic vidět. Aspoň ze skal jsem nic

neviděl. Pochybuju, že by se odtud dalo dohlédnout na zámek, ale

mohl bys to zkusit z toho hřebene nad námi, Gingere. Kdo ví, jestli

něco neuvidíš, možná bys mohl trochu zmapovat situaci. Viditelnost

je už trochu lepší a protože fronta přechází ze západu, jak se mi zdá,

rozeženou se mraky kolem zámku dřív než tady.“

„Dobře,“ řekl Ginger, vzal si od Bigglese dalekohled a vyšel ven

do svahu.

Rozhled do kraje sice za moc nestál, ale jakmile se dostal k

vrcholu hřebene, bylo to o moc lepší. Přesně jak to předpověděl

Biggles, na západě bylo mraků mnohem míň a dokonce se občas

začalo ukazovat i vodnatelné sluníčko, přesto však to ještě vypadalo

spíš na déšť. Zámek byl ještě zahalený v mlze. Terén mezi ním a

skalisky vypadal neutěšeně. Ginger čekal a nakonec se dočkal

odměny za svou trpělivost. Za mraky vykouklo slunce a odhalilo

siluetu zámku. Přiložil k očím dalekohled. Upoutal ho jakýsi pohyb,

na který soustředil pozornost. Ale pak se mraky zase zatáhly a bylo

po viditelnosti.

Usoudil, že prozatím nic víc už neuvidí, otočil se a chtěl se

vrátit. Chvíli stanul obrácený čelem k moři a rozhlédl se po něm. Ani

nečekal, že něco uvidí, ale najednou ustrnul, když na temné hladině

spatřil jeden jediný zvláštní předmět. Byl to člun, vlastně spíš lodní

41

plachta. Jedna jediná malá plachta, to znamenalo malou plachetnici.

Uvědomil si, že je příliš daleko, než aby ji mohli zahlédnout dole z

domku. Byla vidět jen tady seshora. Nebylo pochyb, přiložil k očím

dalekohled a upřeně se na plachetnici zadíval. Ale ani s

dalekohledem neviděl o moc víc a nakonec mu plavidlo zmizelo v

mlze.

Vrátil se co nejrychleji k domku. „Uviděl jsem na otevřeném

moři člun,“ vyhrkl vzrušeně.

Biggles vyskočil. „Jaký člun?“

„To bych ti nemohl říct. Vím jen, že měl plachtu. Upřímně

řečeno to bylo to jediné, co jsem viděl. Kdybych měl hádat, tak to

byla malá rybářská loďka. Ale odtud by ji stejně vidět nebylo. A

mimoto je už pryč. Zahlédl jsem ji chvíli před tím, než zmizela v

mlze.“

„Dovedl bys určit, jakým směrem plula?“

„Kdyby mířila k ostrovu, tak by ji muselo být vidět i pak, takže

předpokládám, že jela od nás pryč.“

„K pevnině.“

„Ano.“

Biggles si zapálil cigaretu. „To je velmi zvláštní. Přirozeně že

mohla být na lovu ryb, i když se mi to v tomhle počasí nějak nezdá.

Na druhé straně by to mohlo vysvětlovat ty zvuky, co jsme slyšeli od

moře dneska v noci. To mi připadá pravděpodobnější. Jestliže ten

člun nebo ta loďka přirazila tady k ostrovu, určitě ne kvůli rybám, to

se s klidem vsadím. Nevidím aspoň žádný důvod, proč by poctivý

rybář riskoval krk a přirážel v hluboké noci k zdejšímu pobřeží.“

„Pokud ovšem na břehu nestál někdo se světlem, aby ho sem

navedl.“

„Na tom něco je,“ přisvědčil Biggles. „Kdyby tomu tak bylo,

museli by ho tady očekávat. Jinými slovy řečeno, posádka by tady

musela mít umluvenou schůzku. Tím by se vysvětlily ty hlasy, ale

nemá cenu, abychom se o tom ještě dohadovali. S trochou štěstí na to

stejně přijdeme. Bylo odtamtud vidět zámek, Gingere?“

„Když se trochu protrhly mraky, tak jsem něco viděl. Málem

bych zapomněl. Viděl jsem taky koně.“

„Cože jsi viděl?“

42

„Koně. No ano, co se mě týče, byl to spíš pony.“

„Víš jistě, že to nebyl jelen?“ zeptal se Rod.

„Dej pokoj,“ zaprotestoval Ginger. „Snad si nemyslíš, že

nepoznám rozdíl mezi kobylou a jelenem? To zvíře, co jsem viděl,

určitě nemělo parohy.“

„Mohla to být laň, ty taky nemají parohy.“

„To zvíře, co jsem viděl, bylo blízko zámku. Jako by se tam

páslo. Pásla by se takhle blízko u budovy vysoká?“

„Asi ne, pokud je ta budova obydlená.“

„Dobře, dobře, přestaňte se už proboha dohadovat,“ přerušil je

Biggles. „Ginger říkal, že to byl kůň, a já myslím, že si mezitím už

uvědomil rozdíl mezi jelenem a koněm. Rode, bylo by možné, že by

tady zůstal nějaký už třeba zdivočelý kůň, když odtud odešli lidi?“

„Protože jsem tady v té době nebyl, nemůžu to s určitostí

vyloučit, ale myslím, že skoro jistě ne. Lidi si zřejmě vzali s sebou

všechen dobytek a domácí zvířata. Určitě i svoje poníky, protože to

byl tehdy asi jediný dopravní prostředek na přepravu nákladů, pokud

si ho mohli dovolit.“

„Hm, člověk se toho tady dozví,“ zamumlal Biggles. „Teď už

aspoň víme, že nepřítel si sem dopravil koně – nebo poníka, protože

potřebuje přepravovat náklady. V tomhle prostředí se nedá

předpokládat, že by to zvíře využívali jako jezdeckého koně. Je tu

proto, aby něco nosil. Ale co? Dám se poddat. Mezitím přestalo

pršet, pojďme se tedy vypravit na procházku po pobřeží. Možná se

dozvíme něco tam. Ale někdo by tu měl držet hlídku. Bertie, ujmi se

toho ty. A než vyrazíme, mohl by ses zase podívat ke hřebenu, jestli

neuvidíš někde nějaký pohyb.“

Bertie se právě myl v potůčku mezi skalami. Teď si osušil ruce a

obličej a vyčistil si monokl. „Provedu, starouši.“

Zmizel s dalekohledem a po několika minutách se vrátil.

„Absolutně nikde nic,“ ohlásil.

„Ani žádný kůň?“

„U zámku není vidět ani koně.“

„Možná že ho uklidili někam stranou, když se teď už

rozjasnilo,“ zauvažoval Biggles. „Kdo si se mnou vyrazí na pláž?“

Rod a Ginger se k němu hned přidali.

43

„Měj oči na stopkách, pokud budeme pryč,“ řekl Biggles

Bertiemu. „Nechci být pryč moc dlouho. A čas od času můžeš

nakouknout přes hřeben. Kdybys někoho viděl, zapískej.“

„Dobrá.“

„A nechoď mi jinak z tábora.“

„Ani nápad, starouši, ani nápad,“ slíbil Bertie.

44

5. Vítaní a nevítaní hosté

Když Bertie osaměl, nekoukal jen tak zbůhdarma na moře.

Kdyby ho pozoroval někdo z jeho přátel, asi by se marně dohadoval,

do čeho se tak cílevědomě pouští.

Nejdřív vyhledal vak, ve kterém měl Rod své rybářské

nádobíčko. Schoval ho někde v rohu místnosti. Jakmile začal s

inspekcí toho, co bylo uvnitř, zahrál mu na rtech spokojený úsměv,

protože hned našel, co hledal. Rezervní cívku vlasce. Tenhle sice

nebyl tak luxusní, ale zato pěkně elastický.

S cívkou se vypravil na smetiště za domem. Po chvíli tam našel,

co měl na mysli, malý, ale těžký kus kovu několik centimetrů dlouhý

a o trochu míň široký. To bylo zřejmě to pravé, protože s tím zašel ke

kapradí, kde si schoval hlavy a vnitřnosti ryb, které vykuchal

předešlého večera. Největší rybí hlavu uvázal kouskem vlasce na kus

železa a celé to pak připevnil za delší vlasec. Teď byl vybavený k

akci.

S návnadou se vypravil na skalní převis nad vodou. Vybral si

místo, kde bylo dost hluboko, a spustil návnadu na dno. Druhou část

vlasce zachytil na kousek útesu, čímž operace prozatím skončila.

Netrvala déle než pár minut.

Účel celé akce by uhádl každý, nejen detektiv: Bertie se vypravil

na raky. Ne že by na ně měl tak velikou chuť, spíš se těšil, jak se

budou tvářit ostatní, až je zakrátko překvapí se svým úlovkem.

Trocha rybaření nikdy neuškodí a hlavně rozptýlí nudu, protože tohle

vypadalo na pěkně otravný den.

Přirozeně že kvůli tomu nemínil zanedbávat své úkoly. Spěšně

se vrátil k domku pro dalekohled a zamířil s ním k horskému

hřebenu. Zalehl na břicho a začal zkoumat okolí. Počínal si velmi

svědomitě, ale nepřekvapilo ho ani nezklamalo, když neuviděl vůbec

nic než přelétající racky. Díval se i na střechu zámku, jestli snad

neuvidí aspoň náznak kouře, ale kde nic, tu nic.

Čekal. Počasí se trochu zlepšilo, což znamená, že aspoň

nepršelo. Ale bylo pořád pod mrakem a vřesoviště vypadalo ještě

45

pochmurněji, než jak je viděl předešlého dne. Hodnou chvíli

pozoroval neutěšenou krajinu a pak se rozhodl vrátit k rybaření.

Chytil vlasec a protože tušil, že na návnadě něco je, začal ho

vytahovat pomaloučku nahoru. Jenže ho čekalo zklamání. Do rybí

hlavy se skutečně zakousl rak, ale protože nebyl větší než nějakých

patnáct centimetrů, sundal ho a hodil zase do vody. Návnadu pak

spustil na jiném místě.

Znovu vylezl k hřebenu, aby probádal terén a zámek. A zase

neuviděl nic zajímavého. Bylo už opět o chloupek jasněji, ale po

okolí se stále ještě tu i onde povalovala mlha. Nějakou dobu poctivě

hlídkoval, ale pak ho to už začalo tak nudit, že se poznovu vrátil k

rybaření. Doufal, že tentokrát bude úspěšnější. Začal obezřetně

vytahovat vlasec. Když vytáhl úlovek nad hladinu, viděl, že to není

rak, nýbrž krab. Byl sice dost velký, ale přece jen to bylo další

zklamání, vypravil se přece na raky a bašta. Krab tak jako tak spadl z

návnady, když ho vytáhl ven, a byl by se zase schoval do svého

živlu, ale Bertie ho zezadu chytil za krunýř a rozmýšlel se, nemá-li si

ho přece jen nechat. Zatímco tam tak stál s krabem v ruce, zaslechl

za sebou hlas: „Co to má znamenat?“

Bertie se otočil a neviděl jednoho, ba ani dva muže. Byli tam

hned tři. Jeden měl normální konfekční oblek a přes ruku nesl

nepromokavý plášť, jako by právě vystoupil z vlaku. Druzí dva byli

jiní. Měli hrubé, ale teplé oblečení, přes svetry ještě bundy, vysoké

holínky a do nich zastrčené nohavice. Stáli na skalách, ne dál než

deset metrů od něho. Bertie skryl pokud možno překvapení a zeptal

se, ještě stále s krabem v ruce: „To mluvíte na mě?“ Přirozeně by rád

věděl, jak se tam ti chlapi dostali, aniž si jich všiml. Bylo takřka

nemožné, že by se přiblížili přes otevřené vřesoviště.

Muži sestoupili blíž. Ten v konfekčních šatech vyštěkl zhurta:

„Slyšels, co jsem se ptal. Co tu děláš?“ Ani stopy po nějakém

skotském přízvuku.

Bertie svraštil čelo. „A co je vám po tom?“ odsekl. „Mohl bych

se zeptat na totéž.“

„Jmenuješ se Macaster?“

„Do toho ti nic není,“ odpověděl mu ledově Bertie. „A ta tvoje

vizáž se mi mimochodem taky vůbec nelíbí.“

46

„To není Macaster,“ řekl jeden z mužů, o jehož národnosti

nemohlo být pochyb.

„Na něco jsem se tě ptal,“ pokračoval ten první hrubým tónem.

„A čekám na odpověď.“

„Tak to si teda počkáš. Jediné, co ti mohu říct, je, aby sis hleděl

svého.“

„Aha, tak takhle to na nás hraješ. Koukej si nechat ty řečičky,

jestli nejsi tak blbej, jak vypadáš.“

Jak by na to Bertie odpověděl, to se už nikdy nikdo nedozví. V

té chvíli se celá scéna totiž změnila v komedii – aspoň co se Bertieho

týče, protože se do hry vložil krab. Bertie možná zapomněl, že ho

pořád drží v ruce, nebo ho tak navztekal způsob, jakým ho tu

vyslýchají, že úplně ztratil obezřetnost. Ať už tak nebo onak,

zápasícímu korýši se podařilo sevřít jeho prst do jednoho z klepet.

Reakce byla okamžitá. Bertie zařval a prudce máchl rukou, aby

se co nejrychleji vyprostil ze stisku klepeta. To se mu podařilo. Krab,

vystavený tak náhle odstředivé síle, s kterou dosud neměl zkušenosti,

proletěl vzduchem a byl by přistál na tváři arogantního tazatele,

třebaže to byla z Bertieho strany čistá náhoda. Muž se ale rychle

sklonil a uskočil. Tak by reagoval každý. Jenomže skály byly mokré

a kluzké od deště a nepřály nenadálým pohybům. Chlapík uklouzl a

po nezdařilém pokusu o udržení rovnováhy přistál v kaluži vody.

Krab se spasil útěkem.

Bertie se neubránil smíchu.

Muž se na něho hrozivě podíval a vyrazil celou řadu nadávek a

kleteb.

Bertie zahrál starostlivou vážnost. „Jestli tam zůstaneš sedět

ještě dlouho, promočíš si zadek. To máš z toho, že neudržuješ odstup

od rybáře. Vždycky býváš takhle nešikovný?“ připojil k tomu s

tázavým pohledem přes monokl.

Muž se zalykal vztekem a škrábal se z kaluže. Pak se

bezúspěšně pokoušel vyždímat si trochu nohavice. „Takže tobě je to

k smíchu?“ zavrčel.

„V životě jsem se tak nezasmál,“ přisvědčil Bertie, ještě stále s

úsměvem.

„Však on tě smích přejde, než tu s tebou skončím.“

47

„A tebe přejde, až sem dojdou chlapci v modrém,“ vyrukoval

Bertie s tím prvním, co ho napadlo.

Muži ustrnuli.

„Cos to povídal?“ zeptal se jejich předák docela jiným tónem.

„Slyšels mě dobře. Můžou tu být každou chvíli. Na tvém místě

bych radši zmizel, než se začnou ptát, co tady děláš. Tohle je totiž

soukromý majetek, abys věděl.“

„A co by tady dělali?“

Bertie měl hned pohotově odpověď. „Může být, že chtějí

používat ten starý maják jako terč. Nic bych se nedivil, kdyby

přeměnili ostrov v základnu pro řízené střely. Soudě podle toho

mála, co jsem viděl a slyšel, to bude asi ono.“ Ta informace měla

žádoucí efekt. Následovalo takřka hmatatelné ticho. Tři muži se po

sobě navzájem podívali. To, co Bertie říkal, bylo docela dobře

možné, proto to taky vzali vážně. Tak vážně, že se po nějakou dobu

nezmohli na slovo. Jejich pohlavár nakonec řekl těm dvěma:

„Nesmysl. Lže. Zapomeňte na to.“ Neznělo to ale nijak přesvědčivě.

Poznovu se rozhostilo ticho. A v tom tichu se náhle z dálky

ozval slabý zvuk letadla. Bertie okamžitě poznal, že to bude

helikoptéra.

Bertiemu se nijak neulevilo. Ani na moment ho nenapadlo, že

by to mohl být někdo jiný než Algy, který se vrací trochu dřív, než

čekali. Sám sebe se teď ptal, jak to dopadne, až stroj přistane na

pláži. To vrhne na celou situaci zcela jiné světlo. Chvíli zauvažoval,

že někdy teď se asi budou vracet ostatní ze své pátrací akce na

pobřeží. Rád by věděl, co to udělá. Protože taky jistě slyšeli zvuk

motoru, asi si počkají, až stroj přistane. Bertie čekal s obavami, jak to

všechno dopadne.

Helikoptéra mířila přímo k ostrovu. Uplynulo pár minut. Nikdo

neřekl ani slovo. Všechny oči byly upřeny na blížící se stroj, který k

Bertieho údivu poněkud změnil směr a nezamířil hned na pláž, ale

zakroužil několikrát nad ostrovem, než se pomalu přichystal k

přistání. Při tomhle manévru ho bylo dobře vidět i z boku a to, co

všichni uviděli, otřáslo Bertiem asi stejně jako těmi třemi.

48

Helikoptéra měla vojenské znaky. Ale bylo tu ještě něco. Na

tmavomodrém pozadí byla namalována dvě písmena: R a N.

Královské námořnictvo.

Bertie vytřeštil oči. Stejně jako ostatní nevěděl, co tu helikoptéra

pohledává. Mimoto ho překvapilo, jak rychle se mu vyplnila jeho

věštba o mužích v modrém. Stále si ještě myslel, že je to jen pouhá

náhoda, ale vděčně využil příležitosti, kterou mu nabízela. Když

helikoptéra dosedla, prohodil jen tak mimochodem: „Tak prosím. A

neříkejte, že jsem vás nevaroval. Na vašem místě bych koukal

mazat.“

„To je ten stroj, co jsi s ním přiletěl?“ zeptal se muž v

konfekčním obleku.

„Ne zrovna tenhle, ale stejný typ,“ odpověděl Bertie lhostejně.

„A co tu bude dělat?“

„Když se budeš obtěžovat na pobřeží, můžeš se tam na to

osobně přeptat velitele.“

Ta nabídka tazatele zřejmě nikterak nelákala, protože se obrátil

k ostatním a řekl: „Jde se.“ Klidili se tak, aby je bylo co nejmíň vidět.

Bertie se za nimi díval, rád, že se to tak pěkně vyřešilo samo.

Tohle nebyla vhodná chvíle na násilné řešení a on v tom směru

udělal všechno, co bylo za daných okolností možné. Měl pocit, že by

teď mohl vyzkoumat, co se děje na pláži, a už už se chtěl začít

škrábat po skalách, když se z druhé strany vynořili ostatní. Nebyli

sami, šel s nimi poručík letecké služby námořnictva, lodní

poddůstojník a námořník obtěžkaný výzbrojí.

Když došli k Bertiemu, řekl Biggles: „Tohle je poručík Martin z

Invergordonu. Dostali na základnu zprávu z admirality, že je třeba

okamžitě prohledat Rodův člun, aby se zjistilo, co a jak.“

Bertie to hned pochopil. Algy se telefonicky spojil s

komodorem, který nezaváhal a začal okamžitě jednat.

„Stalo se tu ještě něco, zatímco jsme byli pryč?“ pokračoval

Biggles. „Zdálo se mi, že slyším, jak něco voláš, ale nebyl jsem si

jistý. Rackové tu nadělají tolik rámusu.“

„Abych pravdu řekl, starouši, vskutku jsem otevřel pusu,

protože mi jeden krab laskavě stiskl ruku. Měl jsem tu návštěvu, ale

49

panstvo zmizelo, když se objevili mariňáci. Podrobnosti se dozvíš

později.“

„Aha,“ řekl Biggles upjatě a zpříma se na něho podíval.

„Objevili jste ještě něco na pobřeží?“ chtěl vědět Bertie.

„Ne, jen to, že Ginger měl pravdu s tím koněm. Na pláži jsme

našli stopy podkov.“

Zatímco mluvili cestou k potopenému člunu, oblékal si

námořník výstroj žabího muže. „Podívá se, co se vlastně stalo, než

dáme vědět havarijní službě,“ řekl Biggles Bertiemu.

Společně s poručíkem, který pilotoval helikoptéru, pak

sledovali, co bylo pro námořníka denním chlebem.

„Jak se to stalo?“ zeptal se poručík Martin Bigglese, když žabí

muž zmizel pod hladinou.

„Myslíme si, že to víme, ale rádi bychom měli jistotu. Macaster

je majitelem tohohle ostrova – či spíš, má ho v pronájmu od vlády.

Přijel sem sám, aby se tu porozhlédl, a člun nechal bez dozoru. Když

se vrátil, viděl, že ho někdo potopil, ačkoliv ostrov má být

neobydlený. Domníváme se tedy, že ho někdo poslal ke dnu

schválně.“

„Ale kdo by to dělal?“

„To nevíme. Macaster se obrátil na leteckou policii, a proto jsme

tady.“

„Možná nějaké pašeráctví?“

„Dost možná. Jednoho muže jsem poslal zpátky do Scotland

Yardu, aby informoval komodora o vývoji událostí, a výsledek je ten,

že jste teď tady i vy. Bez nás by se Macaster dostal do pořádných

těžkostí, což měli ti chlapi zřejmě v úmyslu. Máme s sebou jen

malou železnou zásobu potravin. Macasterovy zásoby zůstaly

přirozeně ve člunu.“

„Podle mého by se z nich určitě dalo něco zachránit.“

„To jistě, protože byly pořádně zabalené.“

Žabí muž se objevil nad hladinou a za pomoci ostatních se

dostal nahoru na skaliska. „Venkovní kohout je otevřený. Podle

mého ho někdo nezavřel z neopatrnosti, nebo to musel udělat

schválně.“

50

Biggles přikývl. „To jsme si mysleli. Je člun ještě nějak jinak

poškozený?“

„Nic jsem nezjistil, pane. Nabral prostě vodu a šel ke dnu.“

Biggels se podíval na důstojníka. „Dalo by moc práce

vyzvednout ho na hladinu?“

„S pořádným vybavením jistě ne. Ale protože to tady s sebou

nemáme, můžeme se jenom vrátit na základnu.“

„To chápu. Mohli byste zachránit ještě něco z Macasterových

věcí?“

Poručík Martin se podíval na hodinky. „Nevidím důvod, proč

bychom nemohli, pokud se v pořádku vrátíme před soumrakem.“

„To je prima.“

Poručík promluvil s žabím mužem a ten se zase spustil pod

hladinu a začal vyndávat věci z podpalubí člunu.

Po půlhodině už stála na souši řádka kontejnerů. Poručík se zase

podíval na hodiny a řekl, že to by asi tak stačilo. Žabí muž si svlékl

potápěčské vybavení a muži z helikoptéry se zase vrátili ke stroji.

Biggles šel s nimi. Nezbývalo mu než poděkovat za pomoc, a

nedlouho poté se helikoptéra zase vznesla k nebi. Když se Biggles

vrátil k ostatním, viděl, že už transportují zásoby k domku. Zamířil si

to rovnou k Bertiemu se slovy: „A teď mi pěkně povíš, co se tu dělo,

zatímco jsme byli pryč.“

Ostatní ustali v práci a poslouchali.

„Překvapila mě tu trojice nepříjemných individuí.“

„Překvapila! A jak pak to?“

„Já nevím, ale tak to bylo. Jednu věc vím najisto, totiž že

nepřišli přes vřesoviště. Jinak bych je totiž musel vidět.“

„Hlídkoval jsi pořádně?“

Bertie se zatvářil uraženě. „No dovol! Přirozeně, co sis myslel?

Většinu času jsem strávil na břiše tam na tom skalním hřebenu.

Nikde se nic ani nešustlo. Museli se sem dostat přes skály od moře.

Protože jsem nevěděl, že něco takového je vůbec možné, nebyl jsem

na ně připravený.“

Biggles přikývl. „Na to bych byl taky ani nepomyslel. Kde jsi

byl a co jsi dělal, když přišli?“

51

„Stál jsem tady na skále. Hodil jsem do moře návnadu s rybí

hlavou a doufal jsem, že chytím raka. Místo toho jsem vytáhl kraba.

Zrovna jsem ho chtěl hodit zase do moře, když mě oslovili zezadu.“

„A to jsi neslyšel, že přicházejí?“

„V tom randálu, co tu nadělají rackové a příboj?“

„Co říkali?“

„Chtěli vědět, co tu dělám.“ Bertie pak v krátkosti vylíčil, co se

stalo, „Moc se toho ode mne nedozvěděli,“ uzavřel své vyprávění.

„Nevěděli, že jsme na pobřeží?“

„Já myslím, že ne, jinak by nebyli tak sebejistí.“

„Říkal jsi, že byli tři. Jak vypadali?“

„Ten jeden, co se mnou mluvil a podle mého byl jejich kápo, to

byla protřelá ukázka konfekčního typu. V obleku. Tmavší. Černý

knírek. Podle výslovnosti to byl Angličan. Ostatní dva byli obyčejní

chlapi. Ne moc upravení. Nic zvláštního. Skotové. Ale jeden z nich

otevřel pusu. Povídal, že já Macaster nejsem, z čehož jsem usoudil,

že někde viděl Roda, ať už tady nebo na pevnině.“

„Hm,“ Biggles si přemýšlivě zamnul bradu. „Začínám mít

pomalu dost téhle hry na schovávanou. Zítra se možná vrátí Algy.

Ale ať přiletí nebo nepřiletí, ať bude hezky nebo ošklivo, my se

prostě pokusíme vypátrat, co vězí za tímhle nesmyslem. A mimoto se

zdá, že se vyčasí. Při tomhle větříčku to tady pěkně vyschne.“

„A co chceš teda podniknout?“

„Šel bych se nejdřív podívat k tobě do zámku. A když se

nedozvíme nic tam, půjdeme k majáku. Nedovedu si představit, že by

všichni spali pod širákem, takže musí mít někde střechu nad hlavou.

Kůň nás navedl k zámku. Víme, že ho používají při cestách na

pobřeží, takže nemusí trvat dlouho, než přijdeme věci na kloub.“

„Ani nevíš, jak jsem s tebou zajedno,“ řekl Rod rozhodným

tónem. „Už mám dost toho plížení po vlastním pozemku, jako bych

byl pytlák. Teď víme, že jsou tady. Oni taky vědí, že tu někdo je, tak

proč bychom se měli ještě schovávat?“

„Absolutně moje řeč,“ stvrdil to Bertie. „Jsem stoprocentně pro,

abychom těm parchantům ukázali zuby.“

„Dobře,“ řekl Biggles krátce. „Teď zaneseme zbytek toho tady

dovnitř a poradíme se, jak na věc.“

52

„Myslím, že bych měl vytáhnout vlasec, co jsem nechal viset ve

vodě,“ řekl Bertie. „Rode, doufám, že se nezlobíš, že jsem si vypůjčil

tvou rezervní cívku?“

„Přirozeně že ne. Je ti k dispozici.“

Bertie šel k převisu skály.

Ostatní si prohlíželi zachráněné kontejnery, když se po několika

minutách vrátil s triumfálním výrazem ve tváři. „Tak co tomu

říkáte?“ zeptal se zvesela a zvedl do výšky pořádně velkého raka.

Na Bigglese to neudělalo vůbec žádný dojem. „A co s tím chceš

dělat?“

„Sníme ho, přirozeně. Co sis myslel? Že ho budu drezírovat jako

domácí zvíře?“

„A jak ho chceš zabít?“ Bertie se zamyslel nad otázkou, která

mu zřejmě ještě vůbec nepřišla na mysl. „No jo, jak se zabíjí rak?“

„Co takhle kulkou,“ navrhl Ginger.

„A rozstřílet tím maso na cucky. To zrovna!“

„Tak ho zapíchni.“

„A kde se asi zapichuje?“

„Podřízne se mu krk.“

Bertie raka otočil a podíval se na jeho spodní stranu. „Já

myslím, že žádný krk nemá.“

„Podle mého se raci házejí zaživa do vařící vody,“ poznamenal

Rod.

Bertie ustrnul. „To nemyslíš vážně!“

„Smrtelně vážně.“

„Člověče, to musí být děs.“

„Proto jsou vždycky tak červení.“

„Bože na nebi! No jo. To mě nepřekvapuje. Ty bys taky

zčervenal.“

„A odkud vezmeš hrnec?“

Bigglese už přešla trpělivost. „Dejte s tím pokoj. Nepřijeli jsme

sem na piknik a hlady taky neumřeme. Hoď ho zase zpátky do moře.

Jídla máme dost a bez problémů.“

Bertie si povzdechl. „Jak je to možné, že mi nikdy nevyjde, co

naplánuju?“ zeptal se žalostivým tónem a elegantním obloukem

odhodil raka zase do vody.

53

6. Starý trik z Vysočiny

Zbytek dne uplynul bez zvláštních událostí. Hlídkovali sice na

skalním hřebenu, ale nezahlédli nikoho. Prohledali také skály nad

mořem v naději, že najdou pěšinku, kudy se dostali do území nad

přístavem tři muži, kteří tam překvapili Bertieho. Nebyla tam žádná

cesta nebo stezička, ba ani stopa po ní, ale vyzkoušeli si, že projít se

tam za odlivu dá, když se člověk nebojí riskovat. Nebyla to ale

rozhodně trasa, na kterou by si troufl někdo neobeznámený s

terénem, což podle Bertieho svědčilo o tom, že nejméně jeden z těch

mužů, patrně některý z obou Skotů, je na ostrově jako doma.

Když se o tom přesvědčili, už další možnosti přechodu přes

skály neprozkoumávali. Po zrádných útesech a balvanech se těžko

chodí. Některé vypadaly, jako by se sem skutálely nebo zřítily teprve

nedávno, jiné působily dojmem, že chybí jen málo a odvalí se dál, až

žuchnou úplně dolů. Na tom nebylo nic divného, takový proces bývá

vlastní každému skalnatému pobřeží.

Bylo tu ale ještě jedno nebezpečí. Třebaže většina skal, jejichž

výška byla asi patnáct, ba někdy až takových třicet metrů, byla na

mnoha místech v převisu, na jiných naopak ustupovala dozadu, což

znamenalo, že z nejvyšších skal se dal bezpečně sledovat každý

pohyb na pláži. A také to znamenalo, že člověk stojící nahoře na

skále to může setsakramentsky znepříjemnit tomu dole, když přes

převis skulí nebo shodí kameny či balvany, aniž ho přitom někdo

vidí.

Když to všechno zjistili, vrátili se do přístavu a poslední hodiny,

kdy bylo ještě světlo, prohovořovali situaci a plánovali další postup

na zítřek. Počasí se značně vylepšilo, nedalo se však říct, že by bylo

vyloženě pěkně. Západní vítr ale už protrhal a rozehnal deštivé

mraky a obnažil široký pruh modrého nebe. Rozhled do kraje byl

docela dobrý, zato ale byla dost velká zima. S tím si však nikdo

starosti nedělal, a když se úplně setmělo, všichni zalehli docela

spokojení s vývinem událostí. Nikdo nepředpokládal, že se

problémy, o nichž hovořili, za několik hodin tak radikálně vyřeší.

54

Biggles se po krátké diskusi rozhodl, že tuhle noc nebude třeba

držet hlídky. Nemělo cenu plýtvat silami, pokud to není nutné.

Neznámí muži na ostrově, ať už byli odkudkoli a vyváděli jakékoli

věci, teď už věděli, že někdo táboří poblíž přístavu, třebaže přesné

místo neznali. Biggles nepředpokládal, že by v tomhle stadiu přešli k

nějaké násilné akci. Konec konců to přece byli lidi a ne divoká zvěř a

noční dravci. Kdyby neznámí muži měli za lubem nějakou akci,

nebyl důvod, proč by čekali až do tmy, mohli přece udeřit za světla,

kdy se mnohem snáz dají v terénu zdolávat přirozené překážky.

Později se mělo ukázat, že to byl omyl, v dané chvíli to však

vypadalo na docela rozumné vývody, a proto šli spát.

Jako první se probudil Ginger. Ačkoliv byl ještě v polospánku,

měl dojem, že se dusí. Byl to snad sen? Zdálo se mu něco? V

následující chvíli se dočista probral. To nebyl sen, to byl holý fakt!

Místnost byla plná kouře. Nejprve ho napadlo, že chytila chatrč, což

by nebylo tak divné. Na hromádku suchého kapradí mohla přeskočit

jiskra. Nebo Biggles mohl usnout s hořící cigaretou.

Zvedl se na loket a hned viděl, že tyhle dvě možnosti to nebyly.

Otevřenými dveřmi viděl jasně oranžovou zář zvenčí. Hořelo, to ano,

ale venku. S výkřikem vyskočil a hnal se ven. To, co viděl, byl

největší šok jeho života. Jako by hořel celý svět. Nebe bylo rudé.

Vzduch prosycený kouřem. Všude létaly jiskry. A z poměrné

blízkosti se ozývalo zlověstné praskání. Po osvětleném obzoru se s

poděšeným křikem míhali ptáci. Králíci a zajíci pelášili po skalách.

Viděl, jak jednomu už hoří kožich a hledá záchranu ve vodě.

„Panebože, hoří celý ostrov!“ vykřikl rozkašlaný Biggles.

„Zatím jen vřesoviště,“ reagoval docela klidně Rod. „Otázka je,

jakým směrem se šíří oheň. Jestli se nezměnil vítr, mělo by to být

směrem k nám.“

„Je to naším směrem,“ volal Biggles. „Jen se podívej na jiskry.

Jak daleko odtud to může být? Kolik času nám ještě zbývá? To je teď

to nejdůležitější.“

„Jdu to zjistit,“ vykřikl Ginger a dral se do vrchu. Z hřebenu

spatřil, co v životě neviděl. To je také logické, protože dosud ještě

nikdy nezažil požár vřesoviště, který rozdmýchává vítr. Ti, kdo něco

55

podobného už zažili, a ve Skotsku jich určitě je dost, vědí, že na

takovou podívanou se nesnadno zapomíná.

Viděl asi půlkilometrovou zeď plamenů, šlehajících do

třímetrové výšky. Nebyla od něho dál než na sto metrů a šířila se k

přístavu. Do vzduchu létaly planoucí kusy dřeva, na tvářích už cítil

žár ohně. Horempádem se vracel dolů.

„Rychle!“ vyhrkl takřka bez dechu. „Jde to přímo sem.

Nezadržitelně.“

„Každý ať vezme, co unese, a honem s tím k pláži,“ poručil

Biggels stroze. „To je jediná ústupová cesta.“

„Nemáme na to víc než pět minut,“ varoval Ginger a popadl

dalekohled, batohy a primus.

„Oheň se samosebou zastaví u skal,“ podotkl Bertie.

„Jenže to už budeme udušení kouřem,“ odsekl Biggles.

Každý sebral, co mohl, a všichni spěchali k pobřeží.

Jen Bertie se poněkud opozdil, posbíral Rodovy kontejnery s

potravinami a sházel je dolů na skály, kde neroste kapradí. Pak

spěchal za ostatními.

56

57

Už neztráceli slova ani čas, protože bylo jasné, že nebezpečí je

jim v patách. Když se dostali k pobřeží, viděli, jak za skalisky

vyšlehují plameny. Všichni byli rozkašlaní, ale nedopřáli si oddechu.

Na rovném pobřeží pokrytém oblázky se dalo dobře běžet dál, což

neprodleně udělali, protože je netrápil jen žár, ale hlavně ostrý,

pronikavě čpící kouř, který je takřka oslepoval. Oči jim slzely a plíce

jako by se chtěly rozskočit. Ustavičně kašlali.

Ke konci to byl jen zoufalý úprk před ohněm, který přeskakoval

na všechna místa, kde bylo aspoň něco hořlavého. Naštěstí čím blíž

ke skalám, tím víc bylo také holých, neporostlých míst, která oheň

vždycky aspoň zbrzdila, než se nakonec prudce zastavil na kraji

pláže, kde byly jen kameny, písek a moře.

Šli dál už volnějším krokem k nejzazšímu konci pláže, kde už je

přestal trápit kouř. Tam shodili na zem veškerou bagáž a zhluboka

nadechovali, případně hasili doutnající místa na oděvech, kde je

zasáhly létající jiskry.

„Bože, to bylo jen o chlup,“ prudce oddechoval Biggels a otíral

si kapesníkem oči. „Prokristapána, jak k tomuhle mohlo dojít?“

„K tomu nedošlo jen tak,“ ujistil ho Rod.

„Jak to myslíš?“

„To vřesoviště někdo podpálil.“

Biggles vytřeštil oči. „To myslíš vážně?“

„Nejen myslím, já to vím. Ten oheň nemohl vzniknout žádným

jiným způsobem,“ usmál se smutně Rod. „Je to starý trik ze Skotské

vysočiny, aspoň před lety býval. Byl velmi jednoduchý a účinný.

Klan, který nesnášel druhý klan, se prostě vydal na stranu, odkud

fouká vítr, a podpálil tam vřesoviště. Ostatní obstaral už vítr sám. Za

své pak vzalo všechno, koně, dobytek, domy a všichni, kdo nestačili

vzít včas nohy na ramena.“

„To jste tady měli pěknou sebranku.“

„O nic horší než dnešní lidi, co házejí bomby.“

„Nebudeme se o to přít. Mimochodem, teď když o tom mluvíš,

vzpomínám si, že jsem už víckrát slýchal o schválně podpálených

vřesovištích.“

58

„To je něco jiného. To se děje s vřesovišti, která se vypalují,

protože o ně už nikdo nestojí. Mimoto to dělají lidi, co tomu

rozumějí. Rozhodně se nesmí vypalovat v létě, to je nebezpečné.

Jakmile se takový oheň vymkne z ruky, už ho nikdo nezastaví,

pakliže ho nezarazí široká cesta nebo řeka nebo jako v našem případě

skály a moře. Když chytí i rašelina pod vřesovištěm, může hořet,

dokud ji neuhasí přívalové deště nebo sníh. Protože tady nedávno

pršelo, jak jsme viděli, rašelina hodně provlhla, takže s tím si starosti

dělat nemusíme. Ale z našeho milého domečku asi nezbyde vůbec

nic.“

„Ty teda myslíš, že byl oheň založený úmyslně?“ zopakoval

Biggles a podíval se zpříma na Roda.

„Jiná možnost tu není. V parném létě, když je vřesoviště vyschlé

jako troud, může ho zapálit i střípek skla, když na něj pálí slunce.

Jenže tenhle oheň vznikl za noci, takže na nějakou náhodu není ani

pomyšlení. Vzhledem k tomu, že vřesoviště bylo ještě provlhlé, bylo

třeba značné úsilí, aby se podpálilo. Ale jakmile jednou začne hořet,

tak hoří, a na vlhkosti už pak nesejde.“

„Takže se nás ta pakáž pokusila vykouřit,“ mumlal Bertie a čistil

si monokl.

„A zdá se, že se jí to do značné míry podařilo,“ podotkl trpce

Biggles.

„Mělo mě to napadnout,“ pokračoval Rod. „Ale nemyslel jsem

si, že zajdou tak daleko. Myslím, že to nejhorší máme za sebou. Až

se rozední, přijdou se přesvědčit, co vyvedli.“ Posadili se na balvany,

čekali a vzpamatovávali se z úleku, který jim způsobil nečekaný

požár. Po chvíli se ujal slova Biggles. „No, teď aspoň víme, na čem

jsme. Zdejší nájezdníci dali jasně najevo, že jsou schopni všeho, jen

aby nám tady znemožnili život.“

„Všeho mimo vraždu,“ zamumlal Ginger.

„Po dnešní noci bych nespoléhal ani na to,“ odpověděl Biggles.

„Moc nechybělo a bylo po nás. Kdybychom na ten oheň přišli o pár

minut později, možná bychom uhořeli zaživa nebo by nás udusil

kouř. Kouř člověka může zabít stejně jako oheň.“

„Možná si neuvědomili tu nedozírnost následků, když podpálí

vřesoviště.“

59

„Ale uvědomili. A moc dobře. Ti dva Skoti museli vědět, co se

stane. Když někdo žije na Skotské vysočině, zatraceně dobře ví, co

dokážou tyhle požáry,“ pokračoval Biggles. „Ale je tu ještě něco, co

mi vrtá hlavou. Kdybychom tu ještě měli Kestlera, možná by ho

podpálily jiskry, a co my pak? Dostali bychom se do prekérní situace

nejen proto, že bychom tu zůstali bez mašiny, ale vysvětlovat potom,

že nám ji zničila činnost nepřítele, aniž bychom mohli předložit

hmatatelné důkazy, to by byla nekonečná práce.“

„S tím si starosti dělat nemusíš,“ řekl Rod skoro zvesela. „Teď

už ti žádný stroj neshoří. Tohle riziko je pryč. Vřesoviště je vypálené

a bude trvat léta, než zase naroste natolik, aby se dalo znova podpálit.

Vlastně mi to ani tolik nevadí, protože bylo stejně nanic. Příští jaro

by se v těch místech už mohly pást ovce.“

„Ty to tady možná zažiješ, ale my, jak doufám, ne,“ řekl mu na

to Biggles. „Začínám mít téhle krajiny už dost.“

Mezitím začalo na východě pomalu svítat. Viděli, že tu i onde se

ještě válí kouř, ale oheň už sám od sebe vyhasl.

„Pojďme zjistit rozsah škod,“ navrhl Biggles a vstal. „Než se

vrátíme k domku, jestli z něho vůbec ještě něco zbylo, měli bychom

vylézt nahoru a podívat se po krajině. Co kdyby se někdo pohyboval

v okolí.“

Vylezli do svahu, který byl předešlého dne ještě zelený, zato teď

sežehlý dočerna. Shora se jim naskytl pohled, jaký vlastně čekali, ale

přesto Ginger vytřeštil oči. Ohniska, kde byl požár na široké frontě

založen, byla ve vypáleném prostoru jasně patrná. Za nimi, ve směru

k vyššímu terénu, pokrývala ostrov smutná zeleň vřesoviště, zatímco

vypálená část byla černá a mrtvá. Nezbylo na ní nic než balvany a

výčnělky skal.

„Zdejší krajina nebyla zvlášť povzbudivá ani před ohněm, ale

teď prostě nemám slov,“ okomentoval to Biggles. „Hrůza. Nikoho

nikde nevidím, takže se můžeme vrátit. Kryjte se trochu pod

hřebenem. Je možné, že po nás někdo kouká.“

Bylo snazší vracet se přes pláž, která byla teď pokrytá

zčernalými větvičkami, navátými větrem. Když došli k cíli své pouti,

ani je už nic nepřekvapilo. Skály tu stále byly, přesně jako zde stály

už věky, kontejnery, které sem naházel Bertie, ležely na místech,

60

kam dopadly. Jinak nic. Svah byl černý. Z domku zbyla jen prázdná

kostra, čtyři kamenné zdi.

„Budeme si muset hledat jiné přístřeší,“ podotkl Biggles.

„Konec konců nejsme vázáni na tohle místo.“

„Je tu ještě více domků, z kterých si můžeme vybrat,“ řekl Rod.

„Všechny vypadají podobně.“

„A je kolem nich nepochybně vřesoviště, co se dá pěkně

podpálit.“

„Obávám se, že ano.“

„Jsou vidět ze zámku?“

„Více méně.“

„Pak to nemá cenu. Nepřítel by nás mohl sledovat na každém

kroku. Po zkušenostech téhle noci bych dal přednost místu, kde se

nedá nic zapálit.“

„Snad nechceš zůstat tady na holých skalách?“ poděsil se Bertie.

„To zrovna ne. Budeme si muset hledat nějaké útočiště pro

případ, že zase začne pršet. Na úpatí skal jsem viděl pár jeskyň, které

se nezatopí ani při přílivu. V některé z nich bychom se mohli zařídit,

to znamená, že bychom si tam aspoň mohli nanést věci. A můžem si

v ní rozdělat oheň, aniž to kdo uvidí.“

„Já jeskyně nemiluju,“ prohlásil Bertie. „Moji předkové už před

zhruba dvěma tisíci lety z nich vylezli a přestali ve slujích bydlet.

Nemohli bychom si tu hru s ohněm zahrát i z druhé strany?“

„Jak to myslíš?“

„Ta verbež nás vykouřila. Proč bychom jim to neoplatili?“

„Mimo jiné z jednoho prostého důvodu: vítr fouká z nepříznivé

strany.“

„A je tu i další důvod. Kolem zámku není nic, co by mohlo

hořet, jestli jsi měl na mysli tohle. Tráva, která roste poblíž, je

strašně krátká a spasená i od králíků. Těch pár keříků v okolí by asi

sotva chytlo.“

Bertie smutně pokýval hlavou. „Nemá to cenu. Z mých nápadů

nikdy nic nevyjde.“

„A jaký jiný nápad tu je mimo ty jeskyně?“ zeptal se Rod.

61

„Jak to tak vidím, tak už jen jeden: táhnout přímo a rovnou na

zámek a celou věc vyřešit. Předpokládám aspoň, že žháři se usídlili

právě tam.“

„Dobře,“ souhlasil Rod. „Udělejme to a hned.“

„Uvidí nás, jakmile odtud vyjdeme.“

„No a co? Pánem svého majetku jsem tady já.“

„S tím bych si v téhle chvíli tak jistý nebyl. Nevím, jestli je

rozumné vystavovat se přímo nebezpečí, pokud tu není Algy. Jestli

to přesto uděláme, dostaneme se možná do těžkostí, protože nevíme

přesně, na čem jsme. Lepší by bylo, kdybychom za odlivu prošli

kolem úpatí skal a přiblížili se k zámku zezadu. Z toho směru nás

nebudou čekat. Podle toho, co jsme viděli, to musí být možné.“

„Co se mě týče, jsem pro.“

„Má někdo možná jiný nápad?“ zeptal se Biggles a rozhlédl se

po ostatních.

Ginger jeden měl. „Místo toho, abychom to toho šli za světla,

mohli bychom do zámku vpadnout za tmy.“

Biggles se zamyslel. „Proti tomu mám některé argumenty,“ řekl

po chvíli. „Ocitneme se na nepřátelském území, kde se oni vyznají,

ale my ne. A mimoto bychom valili oči, kdyby se při našem

eventuálním ústupu ukázalo, že nás odřízl příliv. Ale terén probádat

můžeme. Nejdřív ale někde uskladníme naše věci, pak se můžeme

trochu najíst. Nevidím důvod, proč bychom si nerozdělali oheň, když

je stejně tu i onde plno kouře. Na pobřeží se určitě najde nějaké

dřevo. V žádném případě se ale nesmíme dát překvapit. Bertie, jdi

hlídkovat na cestu. A ty Gingere, drž v merku skály.“

Když odešli, obrátil se Biggles k Rodovi. „Možná se ti zdá, že

jsem až příliš opatrný, ale to je jediný způsob, jaký se v téhle zemi a

situaci dá použít. Jde o to, abychom co nejvíc oddálili násilné řešení,

to znamená, že nesmíme brát zákon do vlastních rukou, kdykoli se

nám zachce.“

Rod pokrčil rameny. „Je to tvoje zem, milý hochu.“

62

7. Zámek

Biggles a Rod neměli mnoho práce s hledáním vhodné jeskyně,

či spíše výklenku ve skalách, kam by mohli uskladnit své věci. Nebyl

dost velký na to, aby celé skupině poskytl přístřeší, ale bylo v něm

aspoň sucho a bylo to vysoko nad hranicí přílivu. Biggles mínil, že se

s ním prozatím mohou spokojit.

Když se vrátili k přístavišti, kde prve zanechali své věci, řekl, že

by stálo za to zkontrolovat, co jim vlastně zůstalo z potravin. Aspoň

uvidí, jak dlouho vydrží se zásobami, pokud jim nic nepřibyde.

Byly to všeho všudy dvě plechovky sucharů, cukr, čaj,

kondenzované mléko a pár konzerv s masem i s ovocem. Při troše

opatrnosti se s tím dá vystačit dva, tři dny. A to už bude jistojistě

zpátky Algy, takže se neměli čeho bát.

Odvolali z hlídky Gingera a Bertieho. Ani jeden se nevrátil s

nějakým hlášením, takže neprodleně odnosili zásoby do své nové

základny. Pak se vrátili k přístavu a čekali na odliv. Vzduch byl stále

ještě prosycený přiboudlinou z vřesoviště. Biggles se ustavičně díval

k nebi.

„Vyhlížím Algyho,“ řekl.

„A co by se změnilo, kdyby přiletěl?“ chtěl vědět Rod.

„Moc. Byl bych nerad, kdyby přistál, nikoho na pláži nenašel,

šel nás hledat a nechal stroj bez dozoru. Mimoto bych rád věděl, s

jakou zprávou přiletí. Už jsem myslel na to, že ho zase pošlu zpátky

ke komodorovi, aby mu vyložil situaci, která zatím nastala, a požádal

ho o nové instrukce.“

„A přesunul tak odpovědnost na něho?“ zeptal se Rod.

„Přesně tak jsme to dřív dělali v armádě,“ odpověděl Biggles.

„Nejen v armádě,“ zamumlal Rod, který zřejmě už něco věděl o

těchto praktikách.

Biggles zvážněl. „Mám stále větší dojem, že když si tady něco

začneme, dostaneme se do otevřeného konfliktu, do něčeho jako

malá válka. Musíme si na to dát pozor. Měj na paměti, že až dosud

63

vůbec nevíme, o co tu vlastně jde. Možná je to něco poměrně

nevinného, jako třeba pytlačení. Protože jsem zahlédl pár tuleňů,

napadlo mě, že by to mohl být tenhle druh pytláctví, což je přirozeně

nepřípustné. Bohužel to ale nevím, a proto chci mít nejdřív jistotu, oč

se jedná, než na to půjdeme opravdu tvrdě.“

„A je tu ještě něco, starouši,“ vložil se do rozhovoru Bertie.

„Stejně jako my nevíme, co tu ti chlapi dělají, nevědí to ani oni o nás.

Chci tím říct, že pravděpodobně vědí, že Rod je tady proto, aby se

ujal svého majetku, ale nemají důvod předpokládat, že si na to

povolal policii.“

„V tom máš pravdu,“ souhlasil Biggles. „Roda tady zjevně

nechtějí. Velkou otázkou zůstává, proč tomu tak je. Zdá se skoro

jisté, že se tu nechtějí zdržovat jen dočasně, jinak by se tolik

nesnažili skrývat svoje praktiky. Pokud se dá soudit, tak odtud ani

nemůžou, i kdyby chtěli, třebaže máme důvod předpokládat, že sem

čas od času přirazí člun a přistane letadlo.“

„A že používají koně,“ připomněl Gínger.

„Což všechno dohromady podle mého svědčí o tom, že za jejich

praktikami bude spousta peněz,“ podotkl Rod znalecky.

Biggles byl s ním zajedno. Vstal. „Voda je na nejnižším bodě,

jak se zdá, takže se o to pokusíme.“

„Chceš jít pokud možno pěšky podél skal?“

„Ano, to jsem měl v úmyslu. Všichni ale jít nemůžeme. Někdo

tu musí zůstat, aby informoval Algyho, kdyby přiletěl, i když je na to

možná ještě brzy. Gingere, zůstaneš tu ty. Najdi si místo, odkud

přehlédneš celou pláž, ale zůstaň pokud možno schovaný. Kdyby

přiletěl Algy, řekni mu, co se děje. A stroj nenechte ani na okamžik

bez dozoru. Jsme na něm závislí. Kdyby se s ním něco stalo, budeme

skutečně v krajně choulostivé situaci. Prostě v rejži. Nedá se

předpokládat, že by nepřítel neslyšel nebo neviděl, jak sem letí. A

bude se přirozeně snažit zjistit, co tu dělá. To musí být pro ty chlapy

strašně důležité, když už vědí, že o ostrov projevilo zájem

námořnictvo.“

„Ano, na tom něco je,“ souhlasil Ginger. „Plánuješ, že budete

dlouho pryč?“

64

„Těžko říct. To záleží na tom, jak se věci vyvinou. Při troše

štěstí prozkoumáme bezprostřední okolí zámku, jestli se dostaneme

tak daleko. Pravděpodobně budeme potřebovat dalekohled víc než ty,

takže si ho vezmeme s sebou.“

Dále už nemluvili. Ginger se obrátil směrem k pobřeží. Biggles,

Bertie a Rod odešli druhým směrem.

Když si Biggles všiml, že Rod má přes rameno i svou

dvouhlavňovku, zeptal se: „To ji chceš tahat s sebou?“

„Proč ne? Vůbec mi nepřekáží. Je to má oblíbená puška a štvalo

by mě, kdyby se s ní něco stalo.“

Biggles to nechal tak.

Prostor mezi úpatím skal a mořem byl dost úzký. Byl to typický

ráz skalnatého pobřeží: útesy rozličných tvarů a rozměrů, pokryté

chaluhami a korýši a mezi nimi louže a tůňky, které tu zanechala

ustupující voda. Stále museli hledat, jak se vyhnout těmto

překážkám, někdy se museli kousek vrátit a hledat jiný průchod mezi

skalami. Také museli dávat pozor na útesy, co trčely nad nimi.

Ačkoliv tohle všechno věděli předem, postupovali pomaleji, než

předpokládali.

Byli na cestě už dobrou hodinu, když se Biggles zastavil a

ukázal na různá znamení na skále, především na mokré chaluhy, jež

mluvily samy za sebe. „Tohle se mi nelíbí,“ podotkl se svraštělým

obočím, „chápete, že za přílivu se tudy projít nedá. A jedna z prvních

věcí, kterou se naučí voják, je to, že si musí zajistit ústupovou cestu.

Jestliže nás to odřízne na místě, kde budou skály tak strmé, že se

nedají přelézt, nebudem na tom zrovna nejlíp.“

„Ano, je to tak, ale moc daleko už chodit nemusíme. Budeme

pomalu u zámku a tam určitě najdeme nějakou možnost, jak se dostat

nahoru,“ odpověděl Rod. „Každou chvíli musíme narazit na místo,

kde se dá po skále vylézt. Jsem rozhodně pro, aby se šlo dál.“

Biggles se otočil a podíval se směrem, odkud vyšli. Vlny teď

narážely do pobřeží s mnohem větší silou, bylo to znát i na jejich

pěně a na hluku, který nadělaly. „Dobře. Bude po tvém. Jde se dál,

pokud si aspoň myslíš, že se někde dostaneme nahoru.“

Na to Rod už neodpověděl a beze slova postupovali dál. Nedošli

ani tak daleko, když se začalo zdát, že Rodův optimismus bude mít

65

něco do sebe. Velký sesuv půdy rozryl skalní stěnu a zřícené balvany

se zformovaly v dlouhý svah, po kterém by se dalo vylézt nahoru.

Biggles si oddechl. „Tak tady to máme,“ řekl. „Zpátky teď

stejně nemůžeme, na to je už moc pozdě, nedá se riskovat, že by nás

vpolou cesty překvapila voda. Zbývají dvě možnosti. Mohli bychom

tady počkat zase na odliv a pak nepozorovaně postupovat kupředu,

nebo se zkusíme vyšplhat nahoru a tam už uvidíme, co se dá

podniknout dál. To ale znamená, že by nás mohli sledovat ze zámku,

až bychom se chtěli vrátit k pobřeží.“

„No a co?“ zeptal se Rod a hlas mu zněl tvrdě. „Kristapána, to

by bylo, kdybych si nesměl chodit po svém vlastním pozemku, nota

bene v civilizované zemi, jak aspoň předpokládám. Já lezu nahoru a

basta.“

„Dobrá, když to bereš takhle, polezeme nahoru.“

Bertie se usmál. „Moje řeč! To bude aspoň legrace, místo toho

zdejšího přeskakování z jednoho hnusnýho balvanu na balvan, jako

bychom byli kamzíci.“

Biggles neodpověděl. Začali stoupat do příkrého svahu, i tady

chaosem uvolněných kamenů. Byla to dlouhá, únavná cesta od

hladiny moře až na nejvyšší, nebo skoro nejvyšší bod ostrova.

Naštěstí k sesuvu půdy došlo už před dávnou dobou, takže se skalní

bloky stačily usadit a nebyly tak vratké, jinak by cesta byla ještě

mnohem nebezpečnější, než ve skutečnosti byla. Ale opatrnosti

nezbývalo.

Rod dolezl nahoru jako první, podíval se přes okraj a okamžitě

se skrčil.

„Co je?“ chtěl vědět Biggles.

„Nic. Ale jsme přímo u zámku. Není od nás dál než na padesát

metrů.“

„To je dobrá zpráva,“ kvitoval to Bertie. „Ušetříme si

podrážky.“

„A ještě důležitější je, že čím kratší vzdálenost, tím menší

možnost, že nás zahlédnou,“ řekl Biggles, „pokud se rozhodneme

poctít naše přátele návštěvou. Protože jsme tak blízko, řekl bych, že

bychom měli jít na věc. Kdybychom se vraceli otevřeným terénem,

66

viděli by nás tak jako tak, a já nemám chuť prosedět zbytek dne

čekáním na další odliv.“

„Já si myslím totéž,“ přidal se Rod. „A jestli budou nějak

dotěrní, uvidí, že my to svedem taky.“

„A co bys jim chtěl vlastně říct, když se tam s nima setkáme?“

„Zeptám se jich, jak si to představujou zdržovat se u mě v domě.

A prostě je vykopu. Řeknu, že jestli do čtyřiadvaceti hodin nezmizí z

ostrova, dám je deportovat podle zákona.“

„Vzhledem k tomu, že zákon je odtud daleko, budou si z toho

houby dělat.“

„To bys koukal, jak se polekají, když poznají, že zákon vůbec

není tak daleko, jak si mysleli. Přirozeně počítám s tím, že mě

podpoříte.“

„Zdá se, že zapomínáš na jednu věc.“

„A na jakou?“

„Že já, jako policista, se asi nespokojím s tím, že je jednoduše

vyhodím. Budu chtít vědět, co tu dělali. Může to být všelicos. Kdo

ví, jakým způsobem tu překračují zákon. Podle toho, jak se chovají,

to nebude žádná prkotina.“

„Dobře, jak myslíš,“ nerozváděl to Rod. „A teď se koukejme

dostat dovnitř.“ Napřímil se a pevným krokem zamířil k zámku.

Vůbec se nesnažil krýt.

Ostatní šli za ním.

Zblízka nebyl zámek tak impozantní, jak se zdál ze skalního

hřebenu. Byl to masivní, čtverhranný kamenný kolos na poměrně

velkém pozemku, ale protože měl jen dvě poschodí, vypadal trochu

připosraženě. Ten dojem by byl ještě silnější, kdyby neměl plochou

střechu s jakýmsi ochozem a věžičkou na každém ze čtyř rohů. Jinak

ani stopy po nějakém zdobení, také proto, že měl budit dojem síly a

ne pěkného vzezření. Protože byl postavený v době, kdy byly místní

šarvátky a války na pořadu dne a rytíři nikdy nevěděli, kdy a z jaké

strany na ně někdo zaútočí, šlo pouze o obranu a schopnost přetrvat

obléhání.

Okna, umístěná v pravidelných odstupech, byla vysoká a úzká,

vlastně jen štěrbiny ve zdivu, i ta spodní mimo dosah ze země. Dříve

byl přístup k zámku ještě těžší, protože po celém obvodu se táhl

67

výkop, jenž býval zřejmě vodním příkopem, ale teď byl už dávno

skoro vyschlý a zarostlý rákosím. Při zadní straně budovy byla na

přístupové linii k zámku řada stavení, nyní už polorozvalených, ať už

následkem špatné stavby nebo bývalých nájezdů. Nikde nebylo vidět

ani živáčka a co se zvuků týče, působilo to tady jako na hřbitově.

Nad střechou ani stopy po nějakém kouři. Zámek ostatně ani neměl

komín, jaký známe dnes.

„Kolik dveří má toto ctihodné sídlo?“ zeptal se Biggles trochu

sarkasticky Roda.

„Našel jsem jen jedny. Hlavní vchod. Je na přední straně. Dříve

tu byly i malé dveře na zadní straně, jenže ty jsou zazděné. Nevím

proč, ale patrně to mělo nějaký důvod.“

Biggles zůstal stát. „Cítím pach pálené rašeliny,“ řekl.

„Nedaleko odtud tu musí něco hořet.“

„Bude to asi ještě po tom nočním požáru,“ řekl Rod.

„To si nemyslím. Jsme už dost daleko od místa, kde ho založili,

a vítr fouká jiným směrem. Tady se sice dějí všelijaké zvláštní věci,

ale stejně se mi nechce věřit, že by kouř šel proti větru.“

Ta

slova

Biggles

pronášel,

když

procházeli

kolem

polorozbořených stavení, a sotva domluvil, ozval se odněkud zvuk

kovu. Podíval se na Roda a pokračoval tichým tónem: „A stejně tak

se něco kovového nepřemísťuje jen samo od sebe. Pojďme se na to

podívat blíž.“

Přesto nikde nezaznamenali známky života, když zkoumali terén

mezi rozvalenými domky, už dávno vydanými na pospas mechu a

kapradí. Když pak došli k těm posledním, objasnila se jim příčina

toho kovového zvuku. Na hrubé trávě u zámku se pásl hrubosrstý

poník, připoutaný dlouhým rezavým řetězem k starobylému

napajedlu.

„Gingerova kobyla,“ zamumlal Biggles. Nakoukl dveřmi do

blízkého stavení a řekl zvláštním tónem: „A tady má sedlo.“

Rod se taky podíval dovnitř. „Aha, sedlo na nošení nákladů. Co

z toho vyvozuješ?“

„Přesně to, co jsme si mysleli,“ odpověděl Biggles. „Tohle zvíře

používají k tomu, aby nosilo něco na pobřeží nebo zpátky. Víme, že

tam bylo, protože jsme našli otisky podkov. Co se přenášeného

68

nákladu týče, nemám nejmenší tušení. Ale jedno je jisté. Bude dost

těžký, příliš těžký, než aby ho přes vřesoviště mohli nosit lidé.“

Rod se zatvářil překvapeně. „K čertu, co to jen může být? Co by

se odtud dalo někam nosit? A transportovat koněm? Všechno, co tu

vidím, jsou jen balvany, skály, rašelina, kapradí, to nemají na

pevnině vskutku zapotřebí. Toho všeho tam sami mají habaděj.“

„Říkal jsi, že tady jsou i jeleni,“ připomněl mu Bertie. „Co bys

řekl zvěřině?“

Rod zavrtěl hlavou. „Ne, to nemyslím. To by nestálo za to. Těch

jelenů tady není zase až tak moc. Dali by se vystřílet za týden.

Připouštím, že sem čas od času může přirazit člun a někdo si tu může

zastřelit něco na přilepšenou. Ale aby se tím dalo vydělávat, to ne.“

„Je to fascinující otázka,“ řekl Biggles zamyšleně. „Jsem stejně

zvědavý na odpověď jako vy. Pojďme se podívat do zámku. Snad se

dozvíme něco tam. Dá se snad jít dovnitř?“

„Když jsem sem přijel poprvé, byly dveře otevřené, jak jsem

říkal,“ odpověděl Rod.

„A ani na vnitřní straně nebyl klíč?“

„Ne. Pochybuju, jestli existuje. Jestli tu vůbec nějaký kdy byl,

nikdo neví, kam se poděl. Ta otázka vyvstala už tehdy, když si ostrov

propachtoval můj děda. A když jsem pak napsal státní správě já, že

se ostrova ujmu, zase jsem se ptal po klíči do zámku. A dostal jsem

odpověď, že se o něm neví. Těžkou hlavu jsem si s tím nedělal,

protože by nebylo nic snazšího, než si nějaký dát udělat, kdybych se

tu chtěl usadit. Podnikatelé, které bych zapřáhl do oprav, by s tím

byli hotoví raz dva.“ Šli dál a po chvíli došli pod Rodovým vedením

k hlavnímu vchodu, který byl vskutku jediným vstupem do zámku.

Vrata však byla zavřená. Nebyla příliš velká, působila spíš jako těžké

kostelní dveře. Byl to vlastně jediný masivní blok dubového dřeva,

zčernalý věkem a od zhora až dolů zpevněný bohatě pobitými

trámky. Ale když Biggles otočil velkým železným kruhem, který tu

byl místo kliky, dveře se skoro samy od sebe rozletěly. Šlo to podle

jeho názoru až příliš snadno, proto si uvnitř hned prohlédl těžké

kované panty.

69

„Po všech těch letech za větru a nepohody by člověk čekal, že

takové dveře budou aspoň trochu vrzat,“ poznamenal. „Ale ne, ani si

nepíply. A teď vidím, proč.“

„Proč?“

„Jsou dobře naolejované, možná ne zrovna včera nebo nedávno,

ale rozhodně si někdo dal tu práci a pořádně je promazal. Přirozeně

proto, aby usnadnil vstup eventuálním návštěvníkům. Předpokládám,

Rode, že ani tvoji hosté odtud nemají klíč, jinak by ho použili a dveře

zamkli, abychom se sem nedostali my. Takovéhle dveře by jinak

odolaly i úderům sekery. Musely by se vyhodit dynamitem.“

Vešli dál do nevelké, čtverhranné haly a z ní pak menším

vchodem bez dveří vstoupili do prostoru, který musel být hlavní

obytnou místností původních obyvatel. Byla to poměrně velká

komnata s klenutým stropem. Světlo sem pronikalo okny plnými

pavučin. Nebyl tu ani sebemenší kousek nábytku. Na podlaze s

kamennými dlaždicemi ani na stěnách nebylo vůbec nic. Byl tu jen

mohutný krb velikosti menšího pokoje. Úplně prázdný. Bez roštu,

bez popela.

„Pěkný domeček tu máš, Rode,“ zavtipkoval Biggles a pak

zavolal zvýšeným hlasem: „Je někdo doma?“

Slova doznívala dutou ozvěnou v holém, prázdném prostoru, ale

odpovědi se nedočkali. Biggles se usmál na ostatní. „Zjevně tu

nejsme vítaní.“

„Ty myslíš, že tu někdo je?“ zeptal se Rod.

„Na to bych vsadil krk.“

„Proč?“

„Upřímně řečeno, ani nevím. Mám jen takový pocit. Říkejte

tomu instinkt, intuice, prostě jak je libo.“

„Pamatuješ si ještě, jak jsem říkal, že jsem se tehdy cítil přesně

tak?“

Biggles přikývl. „Vím, co myslíš. V budově, jako je tahle, která

je tak dlouho prázdná, by člověk čekal chlad, vlhkost, zatuchlost, ale

to tady není. Možná si to jen namlouvám, ale občas mám pocit, že se

tu někde topí rašelinou. Jako bych to cítil. Zvláštní.“

„Duchové si nezatápí. Bez toho se absolutně obejdou,“ zazubil

se Bertie.

70

„Kdybychom tu měli co dělat jen s duchy, byla by to hračka,“

odpověděl Biggles. „Dej na má slova, tady budeme mít něco

hmatatelnějšího.“

Začal systematicky prohledávat podlahu.

Rod ho několik minut tiše pozoroval a pak se zeptal: „Ty něco

hledáš?“

„Ano.“

„A co?“

„Ne něco určitého. Prostě něco, ať už cokoli, co by nám

dokázalo, že tu nedávno někdo byl.“

„Jako například?“

„Nedopalky, ohořelé sirky, popel z vyklepané dýmky – řekněte

sami. Ale nic jsem zatím nenašel.“

„Což podle tebe dokazuje, že tu nikdo není?“ zeptal se Bertie a

čistil si přemýšlivě monokl.

„Taky to může svědčit o tom, že nás tu někdo čekal a pořádně to

tady vyčistil. Doufal, že z toho usoudíme, že tady nikdo není, a

jednoduše odejdeme. Upřímně řečeno, ani jsem nečekal, že něco

najdu. Byli by hloupí, kdyby tu nechali nějaké důkazy. I nejmenší

věcička může mít velkou vypovídací hodnotu.“

„Jestli jsou tady, tak nás určitě slyšeli,“ poznamenal Rod.

„Přirozeně že nás slyšeli,“ ujistil ho Biggles. „Prohledávat dobře

takovouhle budovu, aniž tě někdo zaslechne, je zhola nemožné. Ale

nevím, proč bychom od toho měli upustit. My jsme tady právem,

vetřelci jsou oni.“

„Absolutně moje řeč,“ přisvědčil Bertie.

Biggles za řeči nepřestával zkoumat podlahu a najednou se

sklonil. S určitými obtížemi zvedl něco opravdu malinkatého. Položil

si to na dlaň levé ruky a ukázal to ostatním. Bylo to zrníčko obilí.

„Já v tom nic vzrušujícího nevidím,“ mínil Rod.

„A vidíš, co to je?“

„Přirozeně. Obilné zrnko.“

„Já neviděl, že by se tady na ostrově pěstovalo obilí.“

„Možná s tím čas od času krmí poníka.“

„To je přirozeně možné. Ta ubohá kobylka vypadala na to, že by

občas potřebovala něco lepšího do žaludku. Ale myslíte si, že by ti

71

chlapi vozili z pevniny obilí, aby nakrmili poníka? Já tedy ne.“

Načež Biggles pokračoval. Pomalu, s důrazem na každé slovo. „Ale

o to nejde. Tohle není jen bůhvíjaké obilné zrnko. Je to zrníčko

ječmene.“

„A co je v tom za rozdíl?“

„Rozdíl je to veliký. Kdyby sem nakrásně chtěli dovézt něco pro

poníka, byl by to oves a ne ječmen. Jinak je možné, že se tu dřív

skutečně pěstovalo nějaké obilí, ale pochybuju, že by to byl zrovna

ječmen. Z ječmene se pokud vím nedají dělat ani ovesné vločky.“

„No a co? Já nevím, kam míříš.“

„Upřímně řečeno, já taky ne. Jediné, co vím, je to, že zrnko

ječmene je tady stejně neobvyklé jako banán. Nepatří sem. A proto

se ptám, jak se sem dostalo, kdo ho sem přinesl a hlavně proč.

Kdybych měl hádat, tak bych řekl, že někomu vypadlo ze šatů, třeba

ze záložky nohavice nebo holínky. Ale jak se sem dostalo, to mě až

tak moc nezajímá. Zajímá mě hlavně, proč se vozí ječmen na Tolu. V

každém případě je to důvod k přemýšlení. Ale pojďme dál.“

72

8. V pasti

Zatímco šli na druhou stranu rozlehlé místnosti a jejich kroky se

dutě rozléhaly po kamenné podlaze, řekl Rod: „Na zámku není jiný

pokoj, který by měl podobné rozměry. Předpokládám, že zabírá víc

než polovinu přízemí. Taky kuchyně je poměrně velká, což asi bylo

třeba pro takový počet strávníků, služebnictva a strážců, co tady

patrně bydleli, aby střežili zámek před případnými útočníky. Ale

ostatní pokoje jsou spíš malé, zvlášť ty nahoře. Dřív se neplýtvalo

místem na ložnice.“

Druhým, poměrně malým východem pod záklenkem se dostali

ven. Ani ten nebyl opatřený dveřmi a nic nenasvědčovalo tomu, že

by tu vůbec kdy nějaké byly. Prošli do uzounké chodby s dvěma

malými komůrkami po straně. Všechno z hrubého kamene, holé a

neutěšené.

„Proč je ta chodba tak úzká?“ zeptal se Bertie, když postupovali

jeden za druhým, protože jinak než husím pochodem se projít nedala.

„Myslím, že to souvisí s obranným systémem,“ odpověděl Rod.

„Kdyby sem vtrhl nepřítel, musel by dobývat centimetr po

centimetru. Účel je na prvním místě, pohodlí až na druhém. Totéž

máš u schodiště, co vede do poschodí. Tady je,“ pokračoval, když

došli k úzkému točitému schodišti. Nemělo zábradlí, takže každý

chybný krok by znamenal pád dolů na kamennou podlahu.

„Všimněte si, kterým směrem se to schodiště točí,“ upozornil je Rod.

„Vždycky zprava doleva. To znamená, že ten, kdo schodiště bránil,

měl volnou pravou ruku, tu s mečem, zatímco ten, co chtěl

proniknout nahoru, by se uhodil do lokte a sekal do zdi.“

„Zdá se, žes to všechno dobře prostudoval,“ poznamenal

Biggles.

„Začal jsem se o to zajímat, když jsem se stal majitelem

středověkého zámku. A nebylo by to s tebou taky tak?“

„Je velmi nepravděpodobné, že já se kdy stanu majitelem

zámku, ať už ze středověku nebo ne,“ odpověděl mu Biggles lehkým

tónem. „Ale když už jsme tady, mohli bychom se jít podívat nahoru.“

73

„Jak chceš, ale nic tam nenajdeš. Minule jsem to tam trochu

proslídil.“

„Rád bych se podíval, jakou část ostrova je vidět shora. Ale

počkej. Co je tohle?“

Biggles se podíval na malé dveře pod schodištěm. Byly ze

starého dubového dřeva, zpevněného kováním. „Dalo by pořádnou

práci takovéhle dveře rozrazit,“ podotkl. „Co je za nimi?“

„Nemám tušení,“ odpověděl Rod.

„Nemůže se dovnitř?“

„Ne. Jsou zamčené. Aspoň minule byly. A nikde žádný klíč.

Myslím, že se tudy chodilo do sklepa, kde byly zásoby potravy pro

případ obléhání. A taky je možné, že to byl přístup ke kobkám pro

vězně. Ale to všechno jen hádám.“

Biggles se sklonil a prohlédl si dveře, hlavně zámek s klíčovou

dírkou. „Něco vám povím,“ řekl zvláštním tónem. „Ty dveře jsou

nepochybně staré, ale na zámku nic starého není. Je to moderní

zámek, takže ho sem museli dát dost nedávno. Kdo ho sem dal a

hlavně proč?“

„Copak vím? Zřejmě proto, že se ztratil původní klíč.“

„To není odpověď na mou otázku. Kdo má zájem na tom, aby se

tyhle dveře daly zamykat? Vstupní vrata nechají otevřená a dají si

práci s namontováním zámku tady na ty. To se mi zdá dost zvláštní.“

„Musí k tomu být důvod.“

„To rozhodně. Ale já bych rád věděl, jaký důvod to je.

Nemůžeme se tvářit, jako bychom prohlídli celý zámek, když tu je

místnost, kterou jsme neviděli.“

„Možná by to věděla státní správa. Třeba to byl prostor pro

uskladnění nábytku.“

„To by byla jedna z možností. Ale v tom případě by ti to

pověděli, když ses hlásil o svůj majetek.“

„Možná o tom ani nevěděli. Ve vládních úřadech se dost často

mění personál. Třeba nový úředník nebyl dost informovaný. Měl

jsem dojem, že toho tam o zámku moc nevědí a hlavně že nemají

zájem.“

Biggles pokrčil rameny. „Nedá se nic dělat, takže pojďme dál.“

74

„Tamhle měli zdroj vody,“ řekl Rod a ukázal na zchátralou

dřevěnou konstrukci s železnými kruhy nad něčím, co vypadalo jako

propadliště. „To je studna. Minule jsem si ji prohlédl. Spíš než

studna je to díra vysekaná do skal, v níž se zachycuje deštová voda.

Když jsem tu byl minule, zrovna pršelo, a já slyšel kapat vodu. Ta

konstrukce, co stála nad ní, než se samým zoufalstvím a únavou

zbortila, byl rumpál. V dřívějších dobách chtěli mít zásobu vody i

uvnitř. Chcete se na to mrknout?“

„Věříme ti na slovo. Jestli je ten rezervoár plný vody, nic jiného

v něm pravděpodobně nebude. Co je tady k vidění dál?“

„Jen kuchyně. Na tu se můžeme podívat potom. Pojďme nejdřív

nahoru.“

„Dobrá.“

Pod schody se Biggles sehnul a sebral něco ze země.

„Tys něco našel?“ zeptal se Bertie.

„Ano.“

„Je to zajímavé?“

„Možná.“ Biggles natáhl ruku. V dlani měl zase zrnko ječmene.

„Nedám si pokoj, dokud nevyzkoumám, co dělá ječmen na místě,

kde jinak nemá co dělat,“ řekl a odhodil zrnko. „Pojďme nahoru.“

Vylezli až na střechu. Dřív býval nad ústím schodiště malý

přístřešek, aby nepršelo dovnitř, ale ten vzal už z větší části zasvé.

Pohled z ochozu byl sice působivý, ale nijak vábný. Úplně vzadu

bylo vidět moře, šedé a monotónní, s několika menšími skvrnami na

obzoru, což byly další ostrůvky. V popředí se táhlo smutné,

bezbarvé, zvlněné vřesoviště, jež zaujímalo větší část ostrova. Ostře

se v něm rýsoval vypálený pás. A za ním bylo vidět ještě úzký

proužek pláže. Po nějakém letadle ani stopy.

„Algy zřejmě ještě nepřiletěl,“ poznamenal Biggles, když se

otáčel směrem k majáku. Ten stál osaměle a ztraceně na ostrohu

skály, navěky obrácený k prázdnému moři. Blízko majáku se páslo

asi šest jelenů. Ti byli společně s všudypřítomnými vodními ptáky

jedinými živoucími tvory v široširém okolí.

„Je to zvláštní,“ poznamenal Biggles, „ale já mám pořád v nose

ten pach doutnající rašeliny. Troufl bych si přísahat, že ji skutečně

75

cítím, ačkoliv tady člověk nikdy neví, co je skutečnost a co pouhá

představa.“

„Občas ji cítím taky,“ přidal se k němu Bertie.

Chvíli ještě postáli s pohledem upřeným do kraje, ale pak se

Biggles obrátil a řekl: „Už bychom tu neměli mařit čas. Pojďme zase

dolů.“

Když sešli po schodech, pokynul bradou k chodbičce a zeptal se

Roda. „Říkáš, že je tady už jen kuchyně?“

„Přesně tak.“

„Pojďme si ji tedy taky prohlídnout, když už jsme tady.

Neškodí, když se trochu zorientujeme. Jinak vidím, že tě to bude stát

fůru peněz, abys to tu trochu zútulnil pro civilizovanou klientelu,

Rode.“

„Mně je jedno, do čeho peníze strčím. Tady aspoň uvidím

hmatatelný výsledek. Lidi, co nejsou zvyklí na tenhle způsob života,

se tady možná ukoušou nudou k smrti, ale je to pořád lepší, než se

dát přejet nějakým šílencem v autě. Tady aspoň nejsou problémy s

dopravní špičkou.“

„Co se toho týče, uhodils hřebík na hlavičku,“ zazubil se Bertie.

O kousek dál přistoupili ke dveřím s těžkou závorou z dubového

dřeva, která se zvedala provazem na starobylém navijáku. Rod

otevřel a společně pak vešli dovnitř.

„Lidičky, to je ale zatuchlá díra,“ zamumlal Bertie. „Když ještě

byla v provozu, musela smrdět jako španělská kocábka naložená

nahnilou cibulí.“

Ve skutečnosti byla kuchyně docela prostorná místnost se

dvěma vysokými, úzkými okny beze skla. Jejich účel byl jasný.

Uprostřed jedné stěny byl velikánský otevřený krb, z něhož trčel

těžký železný rožeň. Na řetězech visely háky různých rozměrů,

zčernalé dlouholetým používáním a celé polepené mastnými sazemi.

Ohromný železňák ležel překocený na bok. Hrubý kamenný žlab

s dírou ústící do zdi sloužil zřejmě jako kuchyňská výlevka. Ze zdí

trčely různé háky. Na jeden z nich si Bertie pověsil dalekohled.

Celkem vzato všechno působilo skličujícím, bezútěšným dojmem.

V jedné stěně byl výklenek sotva metr široký a o něco víc než

metr vysoký. Na jeho dně se válely suché větvičky, patrně kdysi

76

sesbírané na podpal. A bylo tu ještě něco, s čím si zprvu nevěděli

rady. Zhruba uprostřed výklenku byla železná tyč, zasazená do dvou

jamek vyhloubených po stranách. Zřejmě hřídel pro kolečko asi

pětadvacet centimetrů v průměru. Připomínalo kolo skútru, třebaže

bylo ze železa a těžší, protože mělo ráfky, jako by na něm bývala

pneumatika, po níž přirozeně nebylo ani památky. Biggles s obtížemi

kolečkem pootočil. „Dlouho se s ním nehýbalo, ať už sloužilo k

jakémukoli účelu,“ řekl. „Je to zvláštní. Možná to byla kladka na

zvedání něčeho, co si neumíme představit. Protože co by člověk

vytahoval kladkou v kuchyni?“

„Nebo to mohl být nějaký přístroj, kterým se uváděl do pohybu

rožeň,“ navrhl Rod.

Biggles pokrčil rameny. „To je přirozeně možné, ale jasné mi to

není.“

Bertie změnil téma. „Nebylo ani třeba zvíře bourat, aby se dalo

opéct ve zdejším krbu. Nad oheň se dal zavěsit celý jelen.“

„To byl nepochybně způsob, jak tu pekli maso,“ potvrdil Rod.

„Ušetřili si tím spoustu práce a nádobí,“ mínil Biggles.

„Jen si představ ten svinčík, starouši,“ otřásl se Bertie odporem.

„Čerstvá krev a šťáva z pečeného masa všude na podlaze. Pěkně

drsná podívaná.“

„Život prostě byl drsný, když stavěli tenhle zámek,“ připomněl

mu Biggles. „Lidi tenkrát neměli na umývání luxusní toaletní mýdlo,

a přesto se udrželi docela slušně při životě.“

Lehký zvuk ho přiměl k bleskovému otočení. „Co to bylo?“

„To se jen zavřely dveře,“ řekl Rod. „Nechali jsme je otevřené.“

„Já vím, že jsme je nechali otevřené. Ale jak by se mohly zavřít

samy od sebe, když tu není žádný průvan?“

Biggles šel rychle ke dveřím a strčil do nich. Ani se nehnuly.

Zatáhl za provaz, ale zůstal mu v ruce. Podíval se na něj. „Je

přeříznutý,“

oznámil

tiše.

77

78

„Asi se přetrhl.“

„Ne, byl to nový provaz. Vypadá jako nylon.“

Trvalo chvíli, než si i ostatní uvědomili, co se stalo.

„Chceš říct, že nás tu…zavřeli,“ zašeptal Rod.

„To se vám vskutku snažím říct,“ řekl Biggles a bylo slyšet, jak

trpce si to vyčítá. „Je na čase, abych si dal prohlídnout hlavu. Jsem

na ni asi padlý, když nepoznám předem nastraženou past. Byla

pitomost, že jsme do ní tak naivně vešli.“

Rod se opřel vší silou do dveří. Nestalo se nic.

Biggles zavrtěl hlavou. „Proč se nepokusíš probourat rovnou

zeď. Měl bys stejnou šanci.“

„A co teď uděláme?“

„Víš něco? Já nejsem expert na demolice.“

„Ale to je přece k smíchu!“

„To zrovna není ten nejlepší výraz. Já to spíš vidím tristně. Jestli

jsi ještě úplně nepochopil, co se stalo, klidně ti to povím. Jsme tu

zavření. Někdo nás sem zavřel. To znamená, že jsme v rukou toho,

kdo je za to odpovědný. Budeme tu muset zůstat tak dlouho, dokud

bude sám chtít. A to může trvat pěkně dlouho.“

„Tak dobře. Ale proto se nemusíš tak vztekat,“ ohrazoval se

Rod.

„Nevztekám se, ale vyčítám si to. Zasloužil bych, aby mě

nakopali do zadku a hnali z jednoho konce ostrova na druhý. A to už

jen pro tu hloupost, že jsem se nechal vlákat do pasti a dal někomu

příležitost, aby nás tu zavřel. Přece jsme si mysleli, že tu jsou lidi. No

a teď to víme najisto.“

„Odkud přišli?“

„To nevím, ale rozhodně se tu někde schovávali v budově.“

„Vůbec nic jsme neslyšeli.“

„Na to si přirozeně dali pozor.“

„A jaký to mělo účel?“

„Úplně prostý. Dostali nás tam, kde nás chtěli mít. Teď můžou

klidně pokračovat ve svých aktivitách. Na nás se ohlížet nemusí.“

„Přece si nemůžou troufnout nechat nás tu vyhladovět.“

79

„Co my víme? Troufli si nás přece vypálit. Jediný rozdíl je v

tom, že vyhladovění by jim trvalo o trochu dýl.“

„Co máme dělat?“

„Klidně čekat. Nemělo by cenu pokoušet se prolézt tak úzkými

okny, i kdybychom se k nim dostali. A co se komínu týče, to nevím.“

Biggels nahlédl do krbu a podíval se nahoru. „Je vidět nebe. A je

dost velký, aby se jím dalo prolézt. Ale něco tomu zřejmě brání.“

Vlezl dovnitř, natáhl se a dostal na hlavu pořádnou nálož sazí. Zase

vylezl ven a snažil se aspoň trochu oklepat. „Nemá to cenu,“ řekl

krátce. „Napříč komínem jdou železné tyče. Šikulové, co tu bydleli,

nic nenechali na náhodě. Neriskovali, že by jim sem komínem mohl

někdo vlézt.“

„A co Ginger?“ zeptal se Bertie s nadějí v hlase. „Když se

nevrátíme, pochopí, že se něco popsulo, a půjde nás hledat.“

„A možná taky padne do pasti. Nevím, co by se zdejší bandou

zmohl úplně sám.“

„Možná o něm vůbec nevědí. Možná si myslí, že nás pochytali

všechny.“

„To je možné. Ale může trvat nějakou dobu, než si Ginger začne

dělat starosti. Bude si myslet, že se vrátíme stejnou cestou, takže

bude předpokládat, že nás odřízla voda a že čekáme na odliv.“

„A co když přiletí Algy?“

„Pak jeden z nich, ne-li oba, zůstane u stroje. Dal jsem rozkaz,

že nesmí být ani na okamžik bez dozoru.“

Bertie si povzdychl. „Takže to vypadá, že tu zůstaneme pěkně

dlouho.“

„Jestli se nestane zázrak.“ Ode dveří se ozval šramot. Upřeli k

nim zrak. Ale neotevřely se, jen pod nimi někdo prostrčil kus papíru.

Biggles ho zvedl a přečetl, co na něm stojí. „Pustíme vás, jestli

se zaručíte, že opustíte ostrov a už se nevrátíte.“ Podíval se na Roda.

„Co ty na to?“

„Ať si trhnou nohou,“ ucedil Rod nenávistně. „A ať je spere

kat,“ dodal k tomu starosvětsky.

„Jestli myslí vážně, co nám navrhují, pravděpodobně k tomu

nedojde,“ okomentoval to Biggles s nepohnutou tváří.

„Ty jim chceš dát odpověd?“

80

„Tohle není pravá chvíle na ukvapená rozhodnutí. Nevím

přesně, jak jsme na tom. Pojďme se nad tím v klidu zamyslet.“

„Mohl by ses jich zeptat, jaká je druhá strana mince,“ navrhl

Bertie.

„Všechno má svůj čas. Možná je lepší, když to nebudeme vědět.

Počítej s tím, že to nebude nic pěkného.“

Biggles se posadil na podlahu.

Světlo, jež sem pronikalo okny, začínalo matnět.

„Nemohli bychom něco podniknout s mou flintou?“ zeptal se

Rod a ukázal na svou loveckou pušku, kterou postavil do rohu.

Biggles se na ni pochybovačně podíval. „A co bys s ní chtěl

podniknout?“

„Prostříleli bychom se ven.“

„Závora je z druhé strany. A pokud si vzpomínám, je z tvrdého

dřeva. Ne, s takovými dveřmi nic nepořídíš. Kdybys střílel z menší

vzdálenosti, kulky by se jen zavrtaly do dřeva a dost. Kdybys přitiskl

hlaveň na dřevo, celá zbraň se ti rozskočí. Lovecké pušky nejsou na

takovouhle prácičku. Kdybys měl velikou zásobu nábojů, mohl bys

to možná i zkusit. Ale s tím, co máš, to nemá cenu.“

„A co tvůj revolver?“

„Náboje do něho si radši šetřím.“

„Já mám nápad,“ přihlásil se Rod. „Zabouchám pažbou na

dveře. Až se přijdou podívat, co se děje, řekneme, že si s nima

chceme promluvit, když otevřou dveře.“

„A pak?“

„Pak je prostě odbouchneme.“

Biggles se na něho podíval dotčeně. „Ale Rode! To bychom

přece nemohli udělat.“

„Tímhle způsobem by to řešil policajt v Americe.“

„To rád věřím, jenže my tady čirou náhodou nejsme zrovna ve

Spojených státech.“

„Bohužel ne.“

„Přemýšlel jsem o tom,“ pokračoval Biggles. „Říkal jsi, že

tenhle zámek stavěli hlavně s ohledem na účinnou obranu, má úzké

chodby, točité schody a podobně. Jestli to je pravda, pak se jeho

stavitelé dopustili chyby.“

81

„Jaké?

„Představ si, že by sem tou chodbou útočníci zatlačili obhájce

zámku. Byli by zde v uzavřeném prostoru bez únikové cesty. To se

mi nějak nezdá.“

„Jak to myslíš?“

„Nezdá se mi, že by byli tak hloupí, aby riskovali zahnání do

bezvýchodné pasti. To mi nějak nehraje se stavbou tohohle zámku.“

„Chceš tím naznačit, že někde tady musí být úniková cesta?“

„Právě tak. Aspoň podle mého.“

„Ale kde teda je? Jestli je tu nějaká díra, tak bychom ji dávno

viděli.“

„Možná byli tak šikovní, že se postarali, aby ji někdo hned tak

neviděl. Našli by ji pak jen lidé, kteří by o ní věděli. Kdyby byl

zámek v obležení a někdo chtěl jít pro pomoc, nemělo by smysl, aby

vyšel hlavním vchodem, který je podle nás zatím jedinou vstupní i

výstupní cestou.“

„Chápu. Jediné, co nám zbývá, je tu únikovou cestu najít, že

jo?“ zeptal se trochu cynicky Rod.

„Přesně tak. Za chvíli se setmí. Ve tmě to tady bude ještě

ponuřejší než teď. Máme tu trochu dřeva, proč bychom si neudělali

ohýnek. Pokud bude hořet, budeme na sebe aspoň vidět.“

„Ty myslíš, že Ginger uvidí okny světlo?“

„Obávám se, že ne, pokud se dovedu ještě zorientovat, jsou

obrácená na druhou stranu, k vřesovišti. Aleje tu možnost, že se bude

dívat i tímhle směrem, takže by mohl zahlédnout kouř, pokud je ještě

světlo. Asi by mu to moc neřeklo, ale aspoň bude vědět, že je někdo

v zámku. Kdybychom mohli vyprodukovat dost kouře, o čemž

pochybuju, protože tohle dřevo je jak troud, mohli bychom vyslat

morseovkou SOS. Jak znám Gingera, hned by pochopil, oč jde.

Skoro nikdo jiný by takhle nesignalizoval. Neuškodí, když se o to

pokusíme. Jdu pro to dřevo, pokud je ještě trochu vidět.“

„Dobrý nápad,“ poznamenal Bertie a obrátil se k Rodoví. „Ten

chlap občas mívá absolutně fantastickou myšlenku.“

V té chvíli někdo zabušil na dveře. „Tak co?“ ozvalo se zvenčí.

82

„Pojď dovnitř a mužem si o tom promluvit,“ odpověděl Biggles,

vytáhl revolver, popošel ke dveřím a přitiskl se ke zdi tak, aby se

ocitl za nimi, kdyby se otevřely.

Jenomže dveře se neotevřely. Ozval se jenom stejný hlas: „Není

o čem mluvit.“

„Tak táhni k čertu!“ vykřikl vztekle Rod.

„Taky dobře. Kdybyste změnili názor, kopněte do dveří. Ale

pospěšte si, protože za chvíli odcházíme. A může trvat pěkně dlouho,

než zase přijdeme. Zatím dobrou zábavu.“

Hned po té vyzývavé poznámce muž odešel. A Biggles zase

schoval revolver.

83

9. Gingerovy těžkosti

Ginger, kterého nechali, aby hlídal na pobřeží, se připravoval na

nudný den. A nudně všechno vskutku začalo. Nečekal, že by ho

potkalo něco zajímavého, a také ho nic zajímavého zprvu nepotkalo.

Zbývala jen jedna útěcha, že ostatní nebudou pryč přehnaně dlouho.

Když vzal v úvahu, co všechno musí Algy před svým návratem

zařídit, nedalo se zatím čekat, že hned tak přiletí. Plně ale

respektoval, že tu chtěl Biggles nechat někoho pro všechny případy.

Nepokládal za pravděpodobné, že by na pobřeží nebo k přístavu

přišli nezvaní návštěvníci Rodová ostrova. Podle něho by to nemělo

žádný smysl.

Ať se podíval kamkoli po krajině nebo na moře, nikde nic

zajímavého neviděl. Čekala ho jen jednotvárná nuda. První obtíž,

kterou musel překonat, bylo vyhledání příhodného místa, odkud by

mohl hlídkovat tak, aby ho nikdo znenadání nepřekvapil. Nemělo

cenu zůstat stát. Oheň zničil veškerou vegetaci na stráni, zbyla tu jen

holá zem a balvany. Chvíli hledal nejvhodnější místo, ale nakonec

vyřešil problém tak, že si přivalil a nanesl pár velkých kamenů a

udělal si z nich pozorovatelnu. Pořádně si přitom zašpinil ruce. Když

si je umyl v moři a vracel se vzhůru ke svému posedu, všiml si

něčeho, co dřív neviděl, protože to před požárem zřejmě zakrývalo

vřesoviště. Byla to uzounká pěšinka napříč strání. Vypadala jako

cestička, po které svého času chodily ovce, když tu na ostrově ještě

byly. Ginger si jí už dál nevšímal.

Následující hodiny strávil velmi nudnou činností, ne snad z

vlastní vůle, ale z povinnosti. Seděl na nepohodlné sedačce z kamenů

a pozoroval moře a nebe nad ostrovem, jestli nepřiplouvá nějaký člun

nebo neletí letadlo. Občas vylezl nahoru po svahu, aby viděl, co se

děje tam, a hlavně aby se podíval k zámku. Zase nikde nic. Jen

všudypřítomní rackové. Jejich melancholický křik ani na okamžik

neustával.

Čas od času se šel také podívat ke skalám za přístavem. Ne že

by tam bylo něco k vidění, ale doufal, že se možná už budou vracet

84

ostatní. Nikoho jiného z toho směru nečekal, protože by se byl musel

cestou střetnout s Biggelsem.

Krátce po jedné hodině si dopřál změnu. Vypravil se k jeskyni,

kde měli uskladněné jídlo, a vzal si odtud pár sucharů a otevřenou

konzervu masa. S tím se vrátil na svůj posed a bez chuti spořádal část

nepříliš vábného oběda.

Tak mu pomalu plynul čas. S nezmenšenou pozorností plnil

svoje povinnosti. Obloha se zatáhla a vypadalo to zase na déšť.

Všechno bylo šedivé a skličující. I jeho nálada.

Ve čtyři, když se ostatní ještě nevraceli, začal si pomalu dělat

starosti. Byl příliv, takže se obával, že je to odřízlo. Vtom případě by

trvalo hodiny, než by se mohli vrátit. Nevěděl, kam až může za

přílivu dosáhnout voda na úpatí skalisek, ale netroufal si opustit svou

pozorovatelnu a jít to vyzkoumat. Spíš se šel podívat po svahu, jestli

ostatní náhodou nenašli jinou cestu, v případě, že je odřízla voda. Ale

nikde nic. Dělal si starosti, to ano, ale doposavad ještě ne opravdu

velké.

Když bylo šest a po ostatních nebylo ještě ani vidu ani slechu,

začaly na něho starosti přímo dotírat. Co s nimi asi je? Muselo se

něco stát. Podle něho neměl Biggles v úmyslu, že zůstanou tak

dlouho pryč. Aspoň to tak nevypadalo, když odcházeli. Teď už by se

ani nemohli vrátit stejnou cestou, na to byla moc vysoká voda.

Čas se vlekl a Ginger si nevzpomínal, že by kdy zažil tak dlouhý

den. Nejdřív se mohl nudou ukousat, pak si začal dělat starosti a

nakonec – čím bylo později – ho přepadl strach. Bylo jasné, že se

stalo něco nepředvídaného, a on nevěděl, co si má počít. Bylo děsné

jen sedět a čekat. Ale cítil, že by neměl opouštět své stanoviště.

Už bylo osm. Ještě jednou se šel podívat po krajině z hřebene.

Věděl, že je to naposled, protože krajinu už zahalil soumrak. Ze

zámku zbyla jen nejasná silueta. Vrátil se na svůj posed. V téhle

prekérní situaci viděl jen jeden světlý bod: nepršelo. Ale každou

chvíli mohlo začít.

Teď začal myslet i na svou vlastní neutěšenou pozici. Vůbec ho

nelákala představa, že zůstane celou noc pod širým a možná i

deštivým nebem. Ale kam by měl jít? Prve na hledání nějakého

vhodného noclehu nepomyslel a teď už bylo pozdě. Věděl, že na

85

ostrově je ještě víc domků, protože to říkal Rod, ale nevěděl přesně,

kde jdou. Ještě je neviděl. Z rána je napadlo, že by se případně mohli

uložit někde v jeskyni, ale víc to nepromýšleli. Kdyby bylo všechno

dopadlo dobře, Biggles by už něco vymyslel, jenomže nic dobře

nedopadlo. Jinak by tady Biggles už dávno byl. Temné nebe bylo

plné mraků, ale bez jediné hvězdy nebo svitu měsíce. Teď už byla

příliš velká tma, než aby něco podnikl, takže zůstal rezignovaně

sedět. Nerozhodný a zmatený. Nemělo cenu ještě nějak hlídkovat,

když už nebylo vidět. S pocitem ztroskotance na neobydleném

ostrově seděl s hlavou v dlaních a zíral do černé nicoty mezi

oceánem a nebem, aniž vůbec co viděl. A slyšet mohl jen věčný zvuk

příboje, tříštícího se o skály. Doufal, že v něm zaslechne i skřípot

kamínků pod podrážkou nebo Bigglesovo zavolání, protože tady

někde by ho hledali, kdyby přišli, jestli vůbec kdy přijdou. Ale

neozvalo se nic, co by rozptýlilo jeho strach.

Nevěděl, jak dlouho tam sedí. Podle něho to byla věčnost. Ztratil

už veškerý pojem o čase. Čas nehrál roli. Nic neznamenal. Na spánek

nebylo v téhle situaci ani pomyšlení a ke všemu se v noci udělala

pořádná zima. A najednou něco upoutalo jeho pozornost. Ostré

světlo na otevřeném moři. Nedovedl odhadnout, jak může být

daleko. Třikrát zablikalo. Když zhaslo, sám sebe se ptal, jestli ho

nešálil zrak. Čekal, jestli se objeví znovu, ale nedělo se nic. Postupně

se utvrzoval v názoru, že to nemohl být omyl. Mohlo to být jen

světlo z nějakého člunu. Také způsob, jak zablikalo, nemohl být

ničím jiným než smluveným znamením. A to není všechno, říkal si,

když se zpříma posadil a zase začal mít živý zájem o dění kolem.

Plavidlo, ať už bylo jakékoli, neplulo s předepsanými světly, protože

ta by byl musel vidět. Vzpomněl si na jiný člun. A taky si vzpomněl

na Rodovo vyprávění o letadle, které sem rovněž přiletělo bez

navigačních světel. Vypadalo to, že se zde znovu odehrávají stejné

nekalé činnosti. Napjatě čekal, jak se to všechno vyvrbí.

Nemusel čekat dlouho. Tentokrát to nebyl zrakový, ale sluchový

vjem. Směrem od moře se ozvalo pravidelné čuk-čuk-čuk malého

dieselová motoru. A někde za ním, ne příliš daleko, se ozval zvuk

blížících se hlasů. Na okamžik ho napadlo, že to bude Biggles, Bertie

a Rod, kteří se konečně vracejí, ale hlučný smích mu napověděl, že

86

oni to určitě nejsou. Biggles se takhle nikdy nesmál. A mimoto to byl

opilecký smích muže, který dost přebral.

Hlasy se přiblížily. Muži šli patrně po pobřeží. Uvědomil si, že

je to nejpravděpodobnější směr, kudy by mohli přijít. Pobřeží, člun,

muži. Nebylo těžké to zkombinovat. Nehýbal se. Pokud o něj muži

doslova nezakopnou, není šance, že ho objeví.

Pak uslyšel nový, docela jiný zvuk. Bylo to zvláštní odfrknutí,

jaké člověk čeká jen od koně. Ti muži tedy měli s sebou toho poníka.

To znamená, že něco vezou, zřejmě něco těžšího, nebo že si naopak

pro něco přijeli.

Zatímco napjatě poslouchal, slyšel, jak muži hlučně scházejí po

svahu k pláži. Nedokázal postřehnout, kolik jich asi je. Pod

podrážkami jim teď skřípaly oblázky. Podle hluku, s jakým se

pohybovali, usoudil, že si vůbec nedělají starosti s tím, že by je mohl

někdo slyšet. To ho překvapilo. Musí přece vědět, že na ostrově je

Rod a že není sám. Jak si můžou být tak jistí, že se Rod a jeho přátelé

nezdržují právě někde tady u přístavu? To je přece místo, kde by je

nejspíš mohli čekat. A přitom si počínají, jako by tu na ostrově byli

jediní.

Vtom zachytil pár chvástavých slov, která potvrdila jeho mlhavé

obavy. „To jsme jim to nandali. Teď tam aspoň mají o čem

přemejšlet.“ Načež zase následoval smích.

Ginger celý ztuhl. Nandali to JIM? Kdo že má o čem přemýšlet?

Obával se, že to ví. Biggles a jeho skupina. Nevěděl, kdo by to mohl

být jiný. Už z toho prostého důvodu, že nikdo jiný na ostrově není.

Na pobřeží zazářilo světlo. Vysoko zdvižená svítilna, s níž se

mávalo. Z moře odpověděl světelný signál. Tentokrát ale neblikal.

Ozvalo se zahalekání. Ve vodě zapleskala vesla. Někdo zavolal: „Je

všechno v pořádku?“ A jiný hlas mu odpověděl: „Ano. Máme to

tady.“ A další hlasy. Jako by jich na pobřeží bylo víc.

Ginger se modlil, aby na chvíli vysvitl měsíc a on viděl, co se

děje. Jenže to se nestalo. Mohl jenom hádat. Teď se ozvaly zvuky,

které ho ohromily. Křik, povely, tupé údery. Brzy mu svitlo, co to je.

Člun se buď vykládal nebo nakládal. Nakonec už neovládl

zvědavost. Blízko něho se nabízela odpověď na záhadnou otázku,

proč se zdejší vetřelci tak zuby nehty drží tohohle ostrova, a on tu jen

87

sedí. I za cenu rizika musí té záhadě přijít na kloub, protože podobná

příležitost se mu asi už nenaskytne. Po hmatu se opatrně pustil dolů k

pobřeží. Nebylo to snadné, protože skály byly kluzké a všude trčely

nebezpečné hroty útesů. Jednou zatajil dech, když se uvolnil balvan,

na kterém stál, a skutálel se dolů.

„K sakru, co to je?“ ozval se někdo.

„Ale nic,“ odpověděl jiný hlas. „Uvolnil se nějaký kámen. Tam

z té stráně, co jsme ji vypálili. Když je teď nedrží pohromadě vřes,

čas od času můžou kameny padat dolů.“

Ginger si oddechl a postupoval dál, až se ocitl na pobřeží. Stál

jen pár metrů od mužů, ale stejně neviděl, co dělají. Zdálo se, že je

jich hodně. Jednou zahlédl obrys muže s něčím těžkým na zádech.

Pak se ozvalo žuchnutí. Jako by to shodil na zem. Jednou přeběhlo

světlo kapesní svítilny po plachtě člunu, na níž bylo číslo 722. A pak

se ozval hlas. „A je to, Joe.“

„Fajn, Bille. Tak zase ve čtvrtek.“

„Postaráme se, abychom pro vás měli solidní náklad. Povídá se,

že si na ostrov brousí zuby mariňáci, takže se možná budeme muset

stěhovat.“

„Kdo to povídal?“

„Jeden Macasterův kámoš.“

„No jo, tak využijte čas. My jedem.“

Světlo zhaslo. Vesla zaskřípěla v havlinkách a pleskla do vody.

Podrážky zavrzaly na oblázcích. Kůň odfrkl, jako by ho pobídli

bičem.

V té chvíli Gingera opustilo štěstí. Zvuk kroků byl hlasitější,

jako by šly jeho směrem. Bleskurychle zalehl s tváří k zemi a jen

doufal, že ho neuvidí, protože po kamenitém pobřeží se nedalo

neslyšně utéct. Byla taková tma, že by ho klidně mohli přehlédnout.

Asi by to taky tak dopadlo, nebýt toho koně. Začal se plašit.

„K sakru, co to je?“ vykřikl muž, který ho vedl.

Rozsvítil baterku. Ginger pochopil, že se nevyhne prozrazení a

že se může spasit jen útěkem. Vyskočil, ale než se mohl dát na útěk,

někdo ho pevně chytil za krk a sevřel ho jako v kleštích. Zoufale

sebou zmítal, jenže teď už ho někdo držel i za paže. Přesto zápasil ze

všech sil, ale boj skončil, když mu tvrdá pěst dopadla na čelist a na

88

chvíli ho docela uzemnila. Jen zdálky ještě slyšel hlas: „Rád bych

věděl, jak dlouho tu ten chlap ležel. A tos povídal, že jste pochytali

celou tu bandu.“

„Vypadalo to tak. Copak se dalo tušit, že tu ještě jeden zbyl?“

„Co s ním chceš udělat?“ zeptal se jiný hlas.

„O tom se můžem pobavit, až zjistíme, kdo to je,“ řekl někdo

třetí. „Vezmeme ho s sebou někam, kde si ho budem moct dobře

prohlídnout. Mohli bychom ho zavřít k těm ostatním. Tam bychom

ho měli v suchu.“

„Radši se podívej, jestli nemá zbraň,“ radil někdo z nich.

Něčí ruce mu sklouzly po oděvu a přirozeně našly revolver.

„Cos chtěl dělat s tou hračkou?“ zabručel muž, který ho objevil.

„No, na tom nesejde. Mně se docela dobře hodí.“

„Dejte bacha, ať vám ve tmě neuteče,“ radil zase někdo jiný.

„O to se postarám.“ Ten, kdo to řekl, svázal Gingerovi ruce a

připoutal ho za ně k uzdě koně. „To by mohlo stačit. Jde se.“

Začalo obtížné stoupání přes vřesoviště k zámku.

Protože musel jít těsně vedle koně, Ginger toho moc neviděl, ale

to málo, co zahlédl, nebylo zvlášť povzbuzující. Ve skupině nebylo

méně než šest lidí a Ginger věděl, že s tak velkou přesilou Biggles

nepočítal. Když v neschůdném terénu několikrát narazil do koně,

zpozoroval, že má sedlo na nošení nákladů a na něm něco, co

vypadalo jako pytel. Spíš dva pytle, každý po jedné straně.

Při obtížném stoupání přemýšlel o tom, co slyšel, pokoušel se

dát si to dohromady a vyrozumět, co se stalo s ostatními. Obával se,

že ta slova mohou znamenat jen jedno: Bigglese a druhé dva už

banditi chytili. V určitém smyslu v tom byl i krapet útěchy. Jestli

tomu tak je, pravděpodobně ho zavřou k nim.

Ještě stále rozvažoval o situaci, když došli k zámku. Odvázali ho

od koně, kterého jeden z nich odvedl, zřejmě proto, aby ho zbavil

břemene. V hale mu rozvázali ruce, ale pořád ještě ho drželi

„Proč jsi tady?“ vybafli na něho.

„Kvůli vám,“ odpověděl Ginger úsečně.

„Aha, tak takhle to je.“

„Slyšels dobře.“

89

„A ještě budeš mít hubu, co? Něco ti povím. Než s tebou

skončím, budeš si vyčítat, žes radši nezůstal doma.“

Ve světle baterky mu prošacovali kapsy. Muž, jenž tady patrně

velel, si prohlédl papíry, které u něho našli. Objevil v nich něco, co

ho zjevně pobavilo. „Hrome! Lapli jsme poldu!“

Ostatním to tak k smíchu nebylo. Jeden se zeptal spíš vylekaně:

„A co tu dělá?“

Stejnou otázku pak položili Gingerovi a ten odpověděl: „To

snad uhádnete sami.“

„Aha, tak si teď koukej hádat taky něco sám.“

Odvedli ho přes velikou místnost do chodby a tou pak ke

dveřím. Zvedli těžkou závoru, pootevřeli masivní dveře a prostrčili

ho do černočerné tmy s takovou silou, že se rozplácl jak dlouhý tak

široký na zemi.

90

10. Rozřešená záhada

Už za bílého dne nebylo v kuchyni s úzkými okny moc světla,

ale když se nebe zatáhlo těžkými mraky a začalo se valem smrákat,

neviděli toho Biggles, Rod a Bertie o moc víc než siluety jeden

druhého. Jak už prve říkal Biggles, nebyla to nijak pěkná vyhlídka,

že by noc museli strávit ve tmě. Když dozněly kroky jejich žalářníků,

pustil se hned do díla, s nímž chtěl začít, než je vyrušilo zabouchání

na dveře. Chtěl rozdělat ohýnek pomocí větviček, které tu byly

zřejmě na podpal ve výklenku.

Ohníček, ať jakkoli malý, jim pomůže, aby si navzájem viděli

do tváře. Dá se přirozeně udržovat jen tak dlouho, dokud jim vystačí

zásoba dřeva, ale při troše opatrnosti s ním nějakou dobu můžou

vydržet.

Zatímco Rod s Bertiem smuchlali pár obálek, které našli po

kapsách, aby se první klacíky daly zapálit, vyhrabával Biggles ze dna

výklenku veškeré větvičky a roští z řídkých porostů na vlhčích

místech ostrova. Nebylo toho moc, takže smetal rukama každé

dřevíčko.

Najednou ustal ve své činnosti. „Okamžik,“ řekl zvláštním

tónem, „tady něco máme.“

Vzhledem k tomu, že celá podlaha byla pokrytá dlaždicemi,

předpokládali, že dlaždice budou i ve výklenku. Tak tomu také

vskutku bylo, proto ostatní nechápali Bigglesův údiv, když

přistoupili blíž, aby je podívali, co našel.

„Co je? Co to tam máš?“ zeptal se Bertie.

„Nevím to jistě,“ odpověděl Biggles, stále ještě na kolenou a s

dlaněmi šátrajícím po zemi.

„Nevidíš na to?“

„Ne, posviťte mi.“

„Rod, který místo zapalovače nosil sirky, kterými si občas

zapaloval cigarety, vytáhl z kapsy celou krabičku. Rozškrtl zápalku a

přidržel ji Bigglesovi těsně nad ramenem. „Tak co to je?“ zeptal se.

„Vypadá to jako jakési zapuštěné držadlo nebo chyták, kterým

se dají prostrčit prsty, jako se to občas vidí na poklopech studní. Je to

91

ale úplně zanesené. Pokusím se vydloubat ven ten sajrajt, abych tam

dostal prsty. Ano, už to jde. Už je za co se chytit.“

„No a?“

„Ty to nechápeš? Může to znamenat jen jedno. Tahle dlaždice je

na to, aby se zvedla. Proč by jinak měla ten chyták? Jinak si to

vysvětlit nedovedu.“

„Já myslím, že je to poklop nad odpadem.“

„A k čemu by zrovna tady měli odpad?“

„Třeba na špinavou vodu po umytí podlahy.“

„To by šlo. Ale proč by dělali odpad zrovna tady na tak

zvláštním místě. Proč ne jednoduše díru do zdi, jako je to u toho

žlabu nebo výlevky?“

„Jo, to nevím.“

Biggles prudce zatáhl. Nic se nestalo. „Něco vám povím,“ řekl,

„ i když je za co chytit, musel by to být pořádný silák, aby pohnul

kamennou dlaždicí tohohle rozměru a váhy. Člověk se k ní dostane

jen vkleče a to nemůže napnout síly.“

„A nemůže to být studna?“

„I to by byla jedna z možností.“

„Tak proč o tom mluvíme pořád dokola a nesnažíme se tu věc

zvednout?“ poznamenal Bertie.

Biggles se o to ještě jednou pokusil, ale bezúspěšně. Vstal a

uvolnil místo Rodovi. „Rode, ty jsi z nás nejsilnější. Zkus to ty.“ Rod

přidřepl k místu, kde prve klečel Biggles. Vynaložil všechny síly, až

se mu hřbet napjal jako luk. „Nejde to,“ řekl, když povolil. „Na to by

byl potřeba jeřáb. Jak tam ta dlaždice leží, neuzvedne ji podle mého

nikdo. Nemůžeš ji zvedat nahoru, máš k ní úplně špatný přístup.“

„Právě to se ti snažím vyložit,“ řekl Biggles. „Jediný způsob, jak

s ní pohnout, je zvednout ji přímo nahoru. Ale stoupnout si do

výklenku nemůžeš. A přitom jsem si úplně jistý, že je tu proto, aby

se dala zvednout. Já to nechápu. A jak ji mimochodem dokázali

položit na místo? To mi povězte. V uložení je stejná obtíž jako ve

zvednutí. Vlastně ještě větší. Ta dlaždice je udělaná tak, aby

pasovala. Všude musí přesně zapadat. Každý, kdo by ji chtěl ručně

položit na místo, by mohl přijít o prsty. Nerad bych to zkoušel.“

„A přitom se to někomu povedlo,“ zamumlal Rod.

92

„Ale jak?“ dodal k tomu Bertie.

Rod pokrčil rameny. „To se mě neptej. Jestli jsem tu něco

nečekal, tak jsou to hádanky.“

„A co byste řekli tomu kolečku nahoře?“ zeptal se Bertie.

„Nemůže s tím mít co dělat?“

Chvíli se rozhostilo ticho. Potom promluvil Biggles. „Myslím,

že jsi na to kápl, Bertie. Počkej chvíli. Musím si to promyslet.“

„Neměl bych rozdělat oheň?“ zeptal se Bertie. „Můžem přitom

aspoň vidět, ne?“

Na to Biggles neodpověděl. Posadil se na zem s tváří obrácenou

k výklenku. Po chvíli řekl: „Myslím, že to už chápu. Podejte mi

někdo z vás dalekohled.“

Bertie šel pro dalekohled. „Ať visím, jestli chápu, nač ti bude,“

prohodil, když ho podával Bigglesovi.

„Možná ti to můžu ukázat, ale nechtěl bych se vsázet, že to

půjde,“ řekl Biggles. Dalekohled měl, jak už to bývá, řemínek, na

němž se dal zavěsit kolem krku. Řemínek měl po obou stranách

přezku, takže se dal snadno sundat, což Biggles také hned udělal.

Dalekohled pak vrátil Bertiemu. Ostatní mlčky přihlíželi, když

protahoval řemínek otvorem zapuštěného držáku. Potom navlékl

řemen přes kolo. „Původně k tomu asi používali lano,“ řekl.

Ostatní mezitím pochopili, co má v úmyslu, nebo v co doufá.

„Není dost dlouhý,“ řekl. „Rode, ty nosíš řemen. Půjč mi ho na

chvíli.“

Rod si rozepnul řemen u kalhot a podal ho Bigglesovi. „Byl

bych rád, kdybys na něj byl trochu opatrný,“ řekl ustaraným tónem.

„Nerad bych se vracel domů s kalhotami přes ruku.“

„I to by bylo lepší, než se vůbec nevrátit,“ řekl Biggles, když

navazoval jeden řemen na druhý. Tentokrát přebývalo ještě dobrých

třicet centimetrů. Biggles podal konec řemenu Rodovi a řekl: „A teď

zatáhni!“

Rod zatáhl. Nedělo se nic.

Bertie zasykl zklamáním.

„Jen klid, ještě nejsme hotovi,“ zabručel Biggles. „Ten

primitivní kladkostroj tu nedělali pro nic za nic. Byl určený k

zvednutí a pokládání téhle dlaždice. Jestli se to povedlo jednou, musí

93

se to povést i teď. Protože tu věc nepoužívali dobrých sto let, není

divu, že jde trochu ztuha.“ Za řeči vytáhl z kapsy kapesní nožík a

začal jím objíždět a čistit hrany kamenné dlažky.

„A teď to zkuste společně,“ řekl, když s tím byl hotov. „A pěkně

klidně a pomalu. Neškubejte s tím řemenem, jinak by se mohl

přetrhnout.“

Rod zatáhl. Protože konec řemene nebyl dost dlouhý, aby za něj

mohli tahat dva, objal Bertie Roda kolem pasu.

„A teď zaberte oba současně. Klidně, jen klid …no vida, začíná

se hýbat.“ I v hustém šeru upíral Biggles zrak na štěrbinu u svých

nohou, která se pomalu rozšiřovala. A pak najednou, tak najednou,

že se Bertie svalil na zem, se dlaždice zvedla a obnažila čtverhrannou

díru, černou jako hrob.

„Nepouštět!“ vyštěkl Biggles. Rychle si lehl na záda a nohama

zatlačil dlaždici k zadní stěně výklenku. „Prima,“ zazubil se, když

vstával. „To bychom měli.“

„Fantazie,“ okomentoval to Bertie.

„Nechtěl bych říkat: ,já to přece říkal’,“ pokračoval Biggles,

„ale stejně bych vám rád připomenul svoje slova o tom únikovém

východu, který jsem v zámku čekal někde tady. Jestli tohle není ta

nouzová cesta, tak nevím.“

„Můžeme se přesvědčit,“ navrhl Rod, který si teď oběma

rukama přidržoval padající kalhoty. „A mezitím bys mi mohl vrátit

můj řemen.“

Biggles rozvázal oba řemeny a ten od kalhot vrátil Rodoví.

Potom se sklonil nad zejícím otvorem. „Nic nevidím. Půjč mi ještě ty

sirky, Rode.“ Když jednu z nich rozškrtl, mohl ohlásit, co vidí.

„Schody. Kamenné schody. Ty musí vést do tunelu a pak ven.“

„Jak víš, že vedou ven?“

„Protože cítím na tváři studený vzduch zvenčí. Cítil jsem to, už

jak se zvedla ta dlažka.“

„Tak co tady ještě klábosíme?“ zeptal se Bertie se zdviženým

obočím. „Hoďme sebou a polezme ven. Podle mého jsme tu zavření

už dost dlouho.“

Biggles zaváhal. „Nemůžu říct, že se mi dvakrát chce do té díry.

Nejsem krtek. Ale co …“

94

„Pojďme se nejdřív přesvědčit, že jsme dobře zajistili tu

zvednutou dlaždici, aby nespadla a neuzavřela nám případnou cestu

zpátky,“ upozornil je Rod.

Biggles ohmatal kamennou desku. „V pořádku,“ odpověděl. „Ta

jen tak hned nespadne. Lezu první.“ Spustil se nohama napřed do

díry, nahmatal první schod a rozškrtl další zápalku. „Těch schodů

není víc než šest,“ řekl ostatním. „Sejdu po nich a přisvítím vám.

Rode, nezapomeň na pušku. A ty, Bertie, vezmi dalekohled. Až

budeme dole, dáte mi všechny papíry, co máte u sebe. Zapálíme je,

abychom ušetřili sirky. Nevím, jak daleko budeme muset jít, takže se

zápalkami nesmíme plýtvat.“

Sešel krůček za krůčkem po schodech a za chvíli už stáli dole

všichni tři. Ocitli se v úzkém tunelu vysekaném do skály, který

poměrně příkře klesal dolů. Biggles zůstal vpředu, druzí dva šli za

ním a občas zapálili kus papíru, aby si přisvítili. Dělali to spíš z

opatrnosti, úplně nutné to nebylo, protože se docela dobře dalo jít po

hmatu. Ale Biggles je varoval, že tohle není vhodné místo na

případné nešťastné pády. Možná je čekají ještě další schody, třeba i

pouhý průlez, nějaká díra.

Čím dál postupovali, tím byl vzduch chladnější. Najednou se

Biggles zastavil a řekl: „Poslouchejte!“ Někde před nimi se ozýval

zvuk, jako by se přesýpaly oblázky z jednoho kbelíku do druhého.

„Moře,“ řekl Rod.

„Už moc daleko asi jít nemusíme,“ poznamenal Biggles.

Postupovali dál a za chvíli před sebou uviděli šedivou skvrnu,

která nemohla být nic jiného než nebe.

„Ještě není úplná tma,“ prohlásil Biggles.

„Absolutní fantazie. Povedlo se to!“ zaradoval se Bertie.

„Neříkej hop, dokud jsi neskočil,“ upozornil ho Biggles.

„Já teda nevím, co by nás ještě mohlo potkat, starouši.“

„A co jestli tunel končí v příkré skalní stěně. Nemáme s sebou

lano.“

Nikdo už nemluvil. Po chvíli jejich pochod skončil. Asi tři

metry pod nimi se vzdouvalo moře a bilo zpěněnými vlnami do

skály.

95

„Tak na tomhle místě budeme muset počkat,“ poznamenal

Biggles rezignovaně. „Na pobřeží nemůžeme, dokud je voda tak

vysoká.“

Vlny se tříštily o skálu, občas jim stříkla do tváře pěna.

„Můžeme se s klidem posadit. Nezbývá než čekat.“

„Podívejte, s něčím takovým se zřejmě muselo počítat i dřív,“

ujal se slova Rod. „Pro takové příležitosti tu nepochybně někde měli

schovaný člun. Určitě by to chtělo pořádnou odvahu, kdyby se někdo

pustil do pronásledování prchajících tímhle tunelem.“

„Kolem ústí do tunelu jsme museli projít cestou do zámku. Je to

jen úzký otvor, takže mě nepřekvapuje, že jsme si ho nevšimli. A i

kdybychom si ho všimli, mysleli bychom si, že je to jen další

jeskyně.“

„Rád bych viděl, jak se budou tvářit tam nahoře, až poznají, že

jsme jim foukli,“ řekl Bertie. „Co abychom se vrátili a spustili ten

šutr zase přes díru? To by pak nechápali vůbec nic.“

„To nám za to nestojí. Stejně by nakonec poznali, kde jsme. Jak

dlouho to bude trvat, to záleží na tom, kdy otevřou dveře. Mohli by

nás pronásledovat, kdyby chtěli. Ale jak prve říkal Rod, chtělo by to

pořádný kus odvahy, kdyby se pustili do tunelu a přitom věděli, že

nás tu někde můžou čekat. Mohla by je totiž z druhé strany trefit

kulka.“

„Jak dlouho tu asi budeme muset čekat, co myslíš?“ zeptal se

Rod.

„Zas tak moc dlouho asi ne, jak doufám. Podle mého je teď voda

na nejvyšším stupni a brzo musí začít odliv. Můžeme počkat.

Nemáme tolik na spěch, abychom museli riskovat, že se utopíme při

pokusu přelézat po skalách, zatímco je ještě olizují vlny. Až dosud

jsme měli štěstí. Spokojme se s tím a v klidu počkejme.“

Potom se všichni odmlčeli. Už nebylo, co říct.

96

11. Svízelná cesta

Když Gingera surově hodili do kuchyně, přistál tvrdě na

kamenné podlaze. Hlavu si sice uchránil rukou, ale za cenu toho, že

si ošklivě natloukl loket. Rozžhavený vzteky do běla, přestože vztek

mu tady ani za mák nepomohl, zůstal chvíli sedět tam, kam dopadl, a

hladil si zhmožděnou paži.

Ocitl se v černočerném prostoru, kde nebylo naprosto nic slyšet.

To ho překvapilo. Čekal, že na něho někdo promluví. Ze slov, jež

pochytil od svých věznitelů, si vyvodil, že jim Biggles s Bertiem a

Rodem padli rovněž do rukou a že patrně budou někde tady zavření.

To, co cestou zaslechl, přece nemohlo znamenat nic jiného. Netrvalo

dlouho a ticho ho začalo skličovat, ba děsit.

„Bigglesi,“ řekl tiše.

Žádná odpověď.

„Bigglesi, jsi tady někde?“

Zase nic.

„To jsem já, Ginger,“ vyslovoval teď už zřetelně a nahlas.

Slova se rozlehla v prázdné místnosti hrůzostrašnou ozvěnou.

Vstal a sáhl po zapalovači. Ten naštěstí unikl pozornosti těch, co

ho prohledávali, patrně proto, že veškerou pozornost soustředili na

revolver. Rozškrtl, rozhlédl se kolem a hned viděl, že je sám.

Vyvedlo ho to z míry. Veškeré naděje, které upínal k tomu, že se

o situaci poradí s ostatními, se naráz rozplynuly. Co se asi stalo?

Zhasil plamínek, aby zbytečně neplýtval benzinem, a snažil se aspoň

trochu rozkoukat ve tmě a vyrovnat se se zneklidňujícím vývojem

událostí. Znovu si opakoval slova, která zaslechl na pobřeží a při

cestě na zámek, ale nikterak mu nepomohla vyřešit vzniklou záhadu.

Někde se patrně musel zmýlit, něco si musel vyložit špatně. Stál tu

ve tmě a kolísal mezi radostí a lítostí. Bylo mu líto, že tu nemá

společnost, na druhé straně byl rád, že tu Biggles není. To znamená,

že je venku, aspoň v to teď mohl doufat.

Znovu zažehl zapalovač, aby si prohlédl dveře. Netrvalo dlouho,

než došel k závěru, že tudy cesta ven nepovede. Provaz, kterým by se

mohla zevnitř zvednout závora umístěná z druhé strany, ležel na

97

podlaze. Zvedl ho a prohlédl si ho. Brzy poznal, že je přeříznutý.

Konec nebyl roztřepaný, jako kdyby se provaz přetrhl, ne, byl čerstvě

přeříznutý. Proč? Pochopil, že provaz přeřízl někdo na druhé straně

dveří schválně. Z vnější strany na tom nesešlo, tam se závora dala

otevřít tak jako tak i bez provazu. Ale pro toho, kdo se ocitl uvnitř

místnosti a chtěl ven, to byla neřešitelná situace. Ven se dostat

nemohl. Někdo by musel zvenčí zvednout závoru. A v této pozici

uzavřeného vězně se teď nacházel, to bylo nad slunce jasnější.

Co se z toho všeho dalo vyvodit? Mozek mu pracoval na plné

obrátky. Jestlipak se někdo nedávno ocitl v podobné situaci? A

jestliže ano, proč asi? Protože ten někdo tu už teď nebyl, musel se

dostat pryč. Mohli si pro něho přijít. Nebo se ven nějak dostal sám?

To bylo možné, protože kdyby si pro uvězněného nebo uvězněné byli

přišli, už by pak nemělo cenu zavírat dveře na závoru. A při jeho

příchodu dveře tak zavřené byly.

Podíval se po oknech. Jediný pohled stačil. Jimi se protáhnout

nešlo. Na to byla příliš úzká.

Aniž doufal, že najde nějakou únikovou cestu, začal bez většího

zájmu rázovat sem a tam po svém vězení. Poznal, že tahle místnost

dříve sloužila jako kuchyně. Narazil také na podpalové dřevo,

kousky větviček, roztroušené z nějakého neznámého důvodu

ledabyle po podlaze, ačkoliv v krbu byla pečlivě udělaná hranička,

připravená k podpálení. Pod hranickou se bělal smuchlaný kousek

papíru. Hned ho napadlo, že by si mohl ušetřit benzin do zapalovače,

kdyby si udělal ohýnek.

Poklekl a už už se přibližoval plaménkem zapalovače k papíru,

když si všiml, že je na něm něco napsáno na stroji. Zvědavě ho zvedl

a hned poznal, že je to obálka. Byla na ní známka, zřejmě tedy byla

odeslaná. Uhladil ji a podíval se na jméno s adresou. Jen co je

přečetl, polilo ho horko. Tady byla odpověď na mnoho otázek,

třebaže zdaleka ne na všechny.

Obálka byla adresována Bertiemu na jeho londýnskou adresu.

Tak takhle to tedy je! Bylo nepravděpodobné, že Bertie by tady byl

sám. Určitě s ním byli i Biggles a Rod. Chytili je a zavřeli je sem.

Jenže kde teda teď jsou?

98

Zkomírající plamének přidržel u obálky a tu pak podstrčil pod

hraničku. Vzápětí se rozhořel ohýnek a po stěnách se roztančily

stíny. Posbíral ještě pár větviček a ty ho už samy navedly k otvoru v

zemi. Zůstal stát jako přimražený, najednou s hlavou docela

prázdnou. Přidřepl k díře a pokoušel se nahlédnout dovnitř. Je tohle

snad úniková cesta? Je tohle nouzový východ, kterým se ostatní

dostali ven? Bylo to pravděpodobné, dokonce skoro jisté. Neztrácel

ale ze zřetele, že by to mohla být past. Anebo jednoduše jímka na

kuchyňský odpad. Ale i tak by měla mít někde na druhé straně otvor,

do něhož by ústila.

Protože byl od přírody dost opatrný, ještě chvíli váhal. Pak ho

ale něco napadlo. Jestliže tohle je skutečně možná cesta ven ze

zámku, pak o ní muži, kteří ho sem zavřeli, patrně nevědí. Jinak by

přece nebyli tak hloupí, aby tuhle místnost používali jako vězení.

Když přilezl až ke kraji otvoru a posvítil si dovnitř zapalovačem,

objevil schody. Okamžitě nabyl sebejistoty. „Bigglesi, jsi tam?“

zavolal tiše.

Odpovědi se nedočkal, ale po pravdě řečeno, ani ji nečekal.

Pakliže nechtěl zůstat uvězněný, a to tedy vskutku nechtěl,

zbývala mu jen jedna možnost. Chtělo to jen trochu odvahy, když

spouštěl nohy do neznámé hloubky. Ale pak už brzy stanul v tunelu.

Chladný průvan mu dodával odvahy, protože chápal, co znamená. A

při světle stále slábnoucího třepotavého plamínku zapalovače nebyl

průchod tunelem nepřekonatelně obtížný. Na konci denervující pouti

stanul při ústí tunelu. Klesl na kolena a prohlížel si skálu pod sebou.

Tam někde ve tmě slyšel příboj vln, bijících do pobřeží.

Hodil dolů kamínek a odhadoval, jak vysoko je asi nad zemí.

Druhým problémem byl stav vody, neměl nejmenší chuti dát se

odříznout. Nedovedl přesně odhadnout, jak je teď na tom. Podíval se

na hodinky, pořádně se zamyslel a nakonec došel k závěru, že by měl

být odliv. V každém případě si už byl jistý, že Biggles a jeho dva

druzi opustili zámek právě touhle cestou. Protože už nebyli v tunelu,

mohlo to znamenat jen jedno, že se odtud tak či onak dostali na zem.

Jestliže to dokázali oni, musí to dokázat i on.

Když konečně dospěl k tomuhle závěru, spustil se po skále co

nejníž, pokud mu paže stačily, a pak už nezbylo, než skočit. Dopadl

99

na kousek kamenitého pobřeží, pokrytého oblázky a výčnělky skal.

Zavrávoral, ale naštěstí neupadl. Když zase vyrovnal rovnováhu,

zahleděl se do tmy, ale moc toho neviděl. Vlastně skoro nic. Voda

byla slyšet zrádně blízko. Zdálo se mu, že vidí nepravidelnou linii

tříštících se vln, ale nebyl si tím jistý. Nedovedl si představit, kam až

dosáhnou, ani jak daleko stačí sám dojít, než mu v další cestě zabrání

moře, ale rozhodl se, že nebude otálet a co nejrychle – ji bude

pokračovat v cestě. Strčil si do kapsy zapalovač, který mu tady venku

už nebyl nanic, a odhodlaně vykročil.

Každý, kdo kdy zkoušel za dne kráčet po balvanech a útesech

pokrytých chaluhami, které teprve nedávno oplachovala voda,

pochopí, jak obtížné to musí být za noci. Často lezl po čtyřech a

vyhmatával si další cestu, několikrát upadl, někdy do kaluže, jindy na

útesy, ale dosud se nijak vážně neporanil. Nevěnoval tomu ani

pozornost, pokud se mu dařilo postupovat dál. Po nějaké době mu

jeho cesta začala připadat jako noční můra, zlý sen, který snad nikdy

neskončí.

Když mu mlhavá silueta napověděla, že je už blízko přístavu,

nedala se jeho úleva vůbec popsat. Mokrý, špinavý, plný modřin a

oděrek se úplně vyčerpaný posadil a jen tak seděl.

Po chvíli mu ale začala být zima, takže zase vstal. Zbývala velká

otázka: kde jsou ostatní? Jsou poblíž nebo ne?

Jestliže už nebyli v zámku, jsou asi na cestě k přístavu nebo k

pláži, protože tam ho zřejmě budou čekat. Zkusil zavolat. Protože se

mu nikdo neozval, jedna z odpovědí odpadla. U přístavu nebyli. Byla

tu ovšem taky možnost, že všudypřítomný hukot moře a narážení vln

do břehu přehlušily jeho hlas. Jestliže nebyli u přístavu, mohli být na

pláži nebo někde na pobřeží. Teď se bál jen jedné věci. Když ho

nenajdou tam, kde ho nechali, budou ho hledat. A protože

pochopitelně nic nevědí o jeho dobrodružství, můžou ho hledat

ledaskde.

Třebaže byl strašně utrmácený, rozhodl se, že se pustí k pláži.

Postupoval pomalu a byl ještě dost vzdálený od cíle, když k svému

ohromnému ulehčení zaslechl volání. Někdo ho volal jménem:

„Gingere!“ Poznal hlas. Byl Bigglesův.

100

„Tady jsem!“ zakřičel, ba zařval ze všech sil. Předpokládal, že

když on slyší Bigglesovo volání, uslyší Biggles i jeho. „Tady! Tady

jsem!“ Trmácel se dál za hlasem, občas znovu zavolal, až mu Biggles

skutečně odpověděl. A tak to trvalo ještě hodnou chvíli, než na sebe

konečně narazili. Všichni, i Rod a Bertie.

První promluvil Biggels: „Hrom aby do tebe, kde pořád vězíš?“

zeptal se úsečně. „Všude jsme tě hledali.“

„Asi jste nehledali tím správným směrem,“ odpověděl Ginger

chladně. Trochu ho rozhodilo takovéhle přijetí. A taky byl k smrti

unavený.

„A kde jsme tě teda měli hledat? Říkal jsem ti, že máš zůstat

tady.“

„Mohl jsi to zkusit na zámku. Třeba v kuchyni.“

„Co to povídáš? Tam jsme byli my.“

„Já vím. Já tam byl taky. Jdu přímo odtamtud. A děkuju, že jste

mi ukázali, kudy ven.“

Po těch slovech se na chvíli rozhostilo ticho. Nakonec je

prolomil Biggles. „Chceš tvrdit, žes byl na zámku?“

„No právě. A ne z vlastní vůle, to mi věř. Musel jsem tam,

protože mě přivázali ke koňovi. A ten kůň nebyl ve společnosti

jednoho, ale hned šesti mužů. A teď si to přeber sám.“

„Pane na nebi! Moc mě mrzí, že jsem s tebou prve jednal tak

stroze, ale dělali jsme si o tebe starosti. Takže tebe zajali a odvedli tě

do zámku?“

„Přesně tak. Ale než si o tom promluvíme, navrhuju, abychom

se někde posadili, protože sotva nohama pletu a mám pro vás

novinky, že budete valit bulvy.“

„Jak ses dostal ven?“

„Předpokládám, že stejně jako vy. Hodili mě do kuchyně. A

můžu vám prozradit, že si zřejmě mysleli, že vy jste tam ještě taky.

Co byste řekli šálku čaje? Nemohli bychom si ho někde udělat? Je to

věčnost, co jsem měl naposled něco v puse. Aspoň tak mi to

připadá.“

„Co nevidět bude světlo, pak uvidíme, co dál. Nemělo by cenu

srazit si vaz chůzí po těchhle zatracených útesech. Ty jsi po těch

skalách lezl po svých?“

101

„Bohužel.“

„Máš moje sympatie,“ potěšil ho Biggles. „Šli jsme stejnou

cestou. Teď se pěkně posaď a povídej, co se s tebou dělo.“

V následující půlhodině, na jejímž konci už začínalo ranní

šírání, referoval Ginger o svém dobrodružství. Nikdo ho slovem

nepřerušil. „No, to by tak asi bylo,“ uzavřel své vyprávění, když

dospěl k bodu, kdy objevil únikovou cestu.

„A taky by to asi tak stačilo,“ přikývl Biggles. „Máš za sebou

pernou noc. Nechtěl bych, aby sis to vykládal špatně, ale stála nám

za to. Pánbůh zaplať za ty informace, cos shromáždil. Hlavně mě

překvapuje, že těch mužů bylo šest. Nehledě na to ostatní, už jen

zásobování šesti lidí není žádná maličkost. Co tu asi dělají, co

plánují? Revoluci? Rád bych věděl, kolik lidí je do toho celkem

zapojeno, když vezmeme v úvahu i posádku člunu a tak. Jedna věc je

jasná. Jde o rozsáhlou organizaci, takže musí jít o pořádný zisk.

Říkals, že ty věci, co vykládali nebo nakládali, žuchly na zem. Byl to

tvrdý nebo měkký náraz?“

„Tvrdý. Aspoň takový jsem měl dojem. Ten člun měl plachtu.

Její číslo jsem náhodou zahlédl. Ale mimoto měl i dieslák. Ty věci

musely být těžké, jinak by je nemuseli dopravovat koňmo. A

mimochodem, bylo to něco v pytlích. Na omak dost měkké. Vím to,

protože jsem na ty pytle narážel.“

„A to, co prováděli na pobřeží, jsi neviděl?“

„Ne. Vlastně jen velmi matně. Bylo tma jako v břiše černý

krávy. Viděl jsem jenom, že manipulují s něčím objemným. A ty

nárazy zněly jako dřevo na dřevo. Teď mluvím o věcech, co

transportovali ze zámku na loď.“

Biggles pokýval hlavou. „Víte, hoši, při omezené rozloze

tohohle ostrova cítím, že odpověď na to všechno musí být na dosah

ruky, ale ať visím, jestli ji znám nebo tuším. Možná že některému z

nás zanedlouho svitne a dostane spásný nápad. Ale prozatím bychom

se mohli vrátit k našemu dočasnému stanovišti, kde jsme si uložili

zásoby, uvidíme, co tam vyčarujeme k snědku a k pití. To si vskutku

zasloužíme. Až budeme mít něco teplého v žaludku, bude se nám

možná líp přemýšlet.“

102

Mezitím se rozednilo, takže k jeskyni, kde měli zásoby, se

zmoženě trmáceli už za denního světla. „Rád bych viděl ty ksichty

tam na zámku, až poznají, že jsme jim pláchli,“ zubil se Bertie.

„Jestli si myslí, že nás odradili a zahnali, jsou vedle jak ta jedle,“

přisadil si Rod. „Ze svého majetku se nedám vystrnadit takovouhle

bandou lumpů, na to by bylo třeba jinačí kalibr.“

Zatímco chystali jídlo a stavěli na čaj, řekl Biggles: „Dneska se

už musí vrátit Algy. Jsem zvědavý, s jakým vzkazem od šéfa přiletí.

Ale mašina nás postaví před další problém.“

„Jaký problém?“ zeptal se Rod.

„Nepřítel uslyší, jak přilétá. A uvidí ji. To znamená, že budeme

muset nechávat stále někoho na stráži, aby stroj nepoškodili.“

„To by si přece netroufli.“

„Na to bych zas tak moc nespoléhal. Jsou všeho schopní, když je

hodně v sázce. A tady zřejmě hodně v sázce je.“

„Mimochodem,“ přerušil ho Ginger, „myslím, že jsem vám ještě

neřekl, že se sem ten člun vrátí zase ve čtvrtek.“

„Jak to víš?“ zeptal se Biggles zostra.

„Slyšel jsem, jak jeden z nich říká: Bille, tak zase ve čtvrtek.“

„Ve čtvrtek. To je pozítří. Pro nás dost času, abychom udělali

opatření. Zaprvé si musíme najít místo na spaní. Takovýhle drsný

život se možná dá docela dobře snášet na tropickém ostrově, ale ve

zdejším podnebí to není žádný med. Musíme zůstat někde poblíž

pláže, abychom se mohli co nejdřív setkat s Algym, až přistane.

Kdybychom to neudělali, byl by hned až po krk v těžkostech. Vidím

ale, že se už vaří voda. Takže bychom se nejdřív mohli napít čaje. Za

chvíli se můžeme bavit dál.“

103

12. Biggles zosnuje plán

„Tak je to lepší,“ prohlásil Biggles, když se najedli a ještě

několikrát postavili na čerstvý čaj. „Jediné, co mi ještě chybí, abych

se cítil jako znovuzrozený, je pořádné umytí a oholení.“

„To by mně nestačilo,“ zavrtěl hlavou Bertie. „Já potřebuju

koupel. Sám sobě se hnusím.“

„Tak skoč do moře,“ navrhl mu Rod zvesela.

„Mluvím o teplé koupeli se spoustou mydlinek,“ sdělil mu

uštěpačně Bertie. „Studená mořská voda mě vybělit nestačí.“

To ale platilo o všech. Teprve za denního světla viděli, jak

vypadají. Byli špinaví, neoholení, v pomačkaných, usmolených a

potrhaných šatech, na nichž se podepsala mořská voda.

„Vzhledem k tomu, že nemáme nové uniformy, spokojil bych se

s novým oblekem,“ prohlásil Biggles. Byl na tom ze všech nejhůř.

Obličej a ruce měl celé černé od sazí, které na něho spadly z komína

krbu. „No, pokusme se to nějak zvládnout,“ řekl úplně jiným tónem a

vstal. „Musíme být připravení na pláži, až přiletí Algy. Jestliže

vystartoval ze základny hned ráno, měl by tu být tak o desáté.“

„A co chceš dělat s těmi lidmi v zámku?“ zeptal se Ginger.

„Nic. Jen ať přijdou, jestli mají chuť. Po tom všem, co se stalo

včera, se už nemusíme skrývat. A jestli chtějí být hrubí, prosím.

Poznají, že jsme připravení. Ale nemyslím, že se vypraví tímhle

směrem. Aspoň prozatím. Když teď na základě toho, co našli u

Gingera v kapse, vědí, že se do všeho zamíchala policie, budou mít

starostí víc oni než my. Vsadil bych se, že teď pilně rokují. A hlavy

mají v pejru.“

„Úplně s tebou souhlasím,“‘ řekl Rod s přesvědčením.

Trochu se upravili, pokud to jen šlo, a kolem desáté už byli zase

na pláži, poté co se přesvědčili z pozorovatelny na hřebeni, že po

nepříteli není nikde ani památky. Byl docela slušný den, nejlepší,

jaký tady zažili. Mraky sice ještě úplně nezmizely, ale občas

prokouklo i teplé sluníčko.

104

Asi za půl hodiny zaslechli ke své velké radosti, že se blíží

helikoptéra. Nebylo pochyb. Mířila přímo k ostrovu, zahájila sestup a

za chvíli už stála na pláži. Dveře se otevřely a ven vyskočil Algy.

„Celý uvítací výbor,“ zasmál se. „Nějaké novinky?“

„Víc než dost,“ odpověděl mu Biggles. „Ale nejdřív vyklop ty

svoje. Na nich hodně záleží. Jak zní rozkazy?“

„Komodor říká, že máš pokračovat.“

Biggles zvedl obočí. „Pokračovat s čím?“

„No s tím, co děláš.“

„To je od něho strašně milé,“ odpověděl Biggles sarkasticky. „A

nehodlá podniknout nějaké kroky?“

„Říkal, že nejdřív potřebuje víc informací. A jestli bys je

nemohl získat, než začne jednat. Než jsme odlétali, říkal, že to

všechno musí prohovořit s vrchním komisařem. Hned zavolal

admiralitu a požádal o pár žabích mužů, aby si prohlédli Rodův

člun.“

Biggles vypadal zklamaně. „Už se stalo. A to je všechno?“

„Jakmile to bude možné, pošle sem havarijní službu, aby člun

vytáhla.“

„Aspoň něco. Ale nevím, jestli nám to bude něco platné. Přivezl

jsi nějaké jídlo?“

„Přirozeně. Kde ho mám složit?“

„To je něco, o čem jsme se dosud nedomluvili.“

Rozhovor tak chvíli pokračoval dál, zatímco ještě všichni stáli u

stroje.

„Myslím, že budeš muset zase zpátky. Dost se toho zatím stalo,

cos byl pryč,“ řekl Biggles a co nejstručněji informoval Algyho o

vývoji situace.

„A co s tím chceš dělat?“ zeptal se Algy, když Biggles domluvil.

„Upřímně řečeno, ještě jsme si to nestačili promyslet. Čekal

jsem na tebe, abys nám pověděl, co si o tom myslí šéf. Myslel jsem

si, že bude mít nějaký nápad. Mimochodem, byly na té láhvi od piva

ještě nějaké otisky?“

„Byly. Musel jsem čekat na identifikaci, jinak bych tu byl

mnohem dřív. Ty otisky patří nějakému panu Nevillovi Nortonovi,

známé firmě z podsvětí. Před dvanácti měsíci ho propustili z vězení

105

Patronville, kde si odkroutil tři roky. Podezírají ho, že potom asi před

půlrokem pomohl k útěku třem vězňům odsouzeným na doživotí, ale

dokázat se to zatím nepodařilo.“

„Já o něm v životě neslyšel. Co má na svědomí?“

„Přepadávání náklaďáků na Great North Road cestou do

Londýna. Specializoval se na náklady whisky. Zřejmě dostával tip,

kdy dojde k transportu.“

„Jestli váš šéf ví, že tu operuje zločinec, na co ještě čeká?“

zeptal se Rod.

Biggles zavrtěl hlavou. „Tak snadné to není. Když někoho

propustí z vězení, nemůžou ho znovu zavřít dřív, než něco dalšího

spáchá.“

„Ale tady přece postupuje proti zákonu.“

„To si myslíme, ale důkazy nemáme. Jenom podezření nestačí.

Zřejmě to je asi důvod, proč šéf dosud nezakročil. Je sice jasné, že se

tu pohybuje na cizím pozemku, ale to se samo o sobě dá těžko

kvalifikovat jako zločin.“

„Chceš tím říct, že se musí čekat, až takový lotr něco dalšího

spáchá, než se dá vůbec něco podniknout?“

„Tak tomu vskutku je.“

„Ale to je podle mě šílenost.“

„Možná, ale takový je prostě zákon. Nelamme si s tím hlavu. Je

na čase, abychom vymysleli plán na náš další tah.“

„Proč se tedy nevrátíme na zámek,“ navrhl Algy. „Je to Rodův

majetek, takže nepotřebujeme povolení k prohlídce.“

„Jenomže za zdmi zámku je nejmíň šest chlapů a přinejmenším

pár z nich má střelné zbraně. Šéf by nám nebyl ani za mák vděčný,

kdyby tady padaly mrtvoly, mezi nimi možná i ty naše. Musí

existovat jednodušší způsob, jak si s celou věcí poradit. Mezitím nám

přibyl další kus majetku –helikoptéra, Nesmíme ji nechat samotnou.

Kdyby ji někdo poškodil, jsme namydlení. To znamená, že

nemůžeme zůstat všichni pohromadě, jeden tady musí pořád hlídat.“

„Tak co navrhuješ?“ zeptal se Algy. „Předem souhlasím se

vším.“

„Moc mě to mrzí, ale myslím, že se přece jen budeš muset zase

vrátit. Měl bys zpravit šéfa o dalším vývoji, řekni mu všechno. I to,

106

že je tu šest mužů se střelnými zbraněmi. Kdybychom se je pokusili

zatknout, neobejde se to bez ztrát. A vedle toho bychom je v této

chvíli mohli zatknout jen proto, že se protiprávně nacházejí na

soukromém pozemku a že způsobili nějaká zranění. Nemůžeme

pokračovat v tomhle drsném způsobu života, mimoto se tenhle

ostrůvek stane dříve či později rejdištěm ostřelovačů. Jestliže tomu

chce šéf zabránit, musí nám okamžitě poslat posily nebo nám musí

dát jasné rozkazy. Mezitím zůstaneme tady a uděláme, co bude v

našich silách, abychom celou věc objasnili. A nechceme se dát

omezovat eventuálními zajatci. Co bychom si s nimi počali? Sami se

sebou máme starostí dost.“

Algy povytáhl obočí. „A to po tom všem, co se tu stalo, ještě

nemáš vůbec žádné tušení, oč jde?“

„Ne, kdybych to věděl, už bych si poradil sám.“

„Nemůže jít o pašeráctví?“

„Co by se dalo pašovat na tomhle místě?“

„Na to se mě neptej. Tak dobře. Chceš, abych okamžitě

odletěl?“

„Ne, až tak moc to zase nespěchá. Můžeš si počkat, jestli

nevymyslíme nějaký plán. Tak budeš aspoň vědět, na čem jsme, než

odletíš. Musíme se nějakým způsobem dostat do zámku. Jenom tam

najdeme odpověď. Jediné místo, které dosud neznáme, je ten prostor

za zamčenými dveřmi. V tom je asi jádro věci. Jestli znova

pronikneme do zámku, jak si poradíme s těmi dveřmi?“

„Neměl bych doletět pro pár paklíčů?“

„To by trvalo moc dlouho. Nemám chuť trávit tu zbytek života.“

„Kdyby to byla nečekaná přepadovka, možná by ty dveře

nestačili zavřít,“ přišel s návrhem Rod.

„Na to bych moc nespoléhal. To je příliš velký hazard. Kdyby se

to nepovedlo, vypadalo by to pro nás bledě.“

„Možná by to stálo pár patron, ale ten zámek by se dal rozstřílet.

Nebo aspoň tak poškodit, že by ho bylo možné vyrazit.“

„Naši přátelé v zámku by proti tomu mohli mít námitky,“

poznamenal Biggles cynicky. „Nezapomínej, že bychom se k těm

dveřím museli nejdřív dostat.“

107

„No a co máš teda v plánu?“ chtěl vědět Algy, už maličko

netrpělivý.

Biggles poodešel ke svahu a sedl si. „Nechte mě chvíli

přemýšlet,“ požádal je. „Nemá cenu, abychom se tam horempádem

hnali. Gingere, vylez si na chvíli na hřeben a podívej se, jestli něco

neuvidíš. Nemůžeme si dovolit, aby nás tu překvapili.“ Složil hlavu

do dlaní a chvíli jen tak koukal na oblázky u svých nohou. Zpěněné

vlny se tříštily o pobřeží a nad nimi se s křikem proháněli rackové.

Jinak nebylo slyšet nic jiného.

108

109

Uplynulo deset minut. Ginger se vrátil. „Nic jsem neviděl,“

hlásil.

Při těch slovech se Biggles probral z přemýšlení. Posadil se

zpříma.

„Tak dobře. Teď všichni poslouchejte,“ řekl tiše. „Promyslil

jsem si jeden menší plán. Později v něm možná vychytáme mouchy,

ale teď momentálně žádné nevidím. První, co musíme udělat

bezpodmínečně nutně, je najít nějaké přístřeší a donést si tam věci,

co přivezl Algy. Nemá cenu začít s vykládáním, pokud nevíme, kde

se utáboříme. Jelikož je tu teď Algy, nebudeme nadále vázáni na

blízkost téhle pláže, protože mašinu pošlu stejně zpátky s

informacemi pro komodora. Hele, Rode, pověz nám, kde je nejbližší

domek, chajda nebo stodola, přinejhorším chlív?“

Rod se chvíli zamyslel. „Asi sto metrů odtud stojí v mělké

terénní proláklině stará selská usedlost. Možná je to o chlup dál.

Pokud si vzpomínám, není v nejhorším stavu.“

„Kterým je to směrem?“

Rod ukázal. „Za tím hřebenem, na druhé straně pláže.“

„Je tam vidět ze zámku?“

„Ano. Přímo.“

„Pak je to přesně to, co hledám. Jsou tam v blízkosti skály nebo

něco, co by zabránilo přistání našeho stroje?“

„Nezdá se mi. Ale v okolí je plno vřesu, takže by nás zase mohli

vypálit.“

„Podle toho, jak teď fouká vítr, by se jim to nepovedlo. A jestli

se obrátí, budeme připravení.“

„A co tím vším sleduješ?“ zeptal se Algy.

„To ti hned povím. Můžete mi skočit do řeči, kdybyste viděli

nějakou slabinu. Snažím se najít způsob, jak se dostat do zámku, až z

něho vylákáme členy bandy. K tomu potřebuju nějakou návnadu.

Doufám, Rode, že se k tomu propůjčíš. Představuju si to takhle.

Mašina vzlétne a přistane co nejblíž toho statku. Vyložíme zásoby a

zaneseme je dovnitř. Tuhle operaci budou nepochybně sledovat ze

zámku. Po tom všem, co se stalo, se dá předpokládat, že někdo z nich

ustavičně pozoruje každý pohyb v tomhle směru. Až budeme hotovi

110

s vykládkou, nastoupíme všichni až na Roda do mašiny, která odletí

zpátky sem na pláž, protože sem není ze zámku vidět. Všichni mimo

Algyho z ní tady vyskočíme a necháme ji pokračovat dál přímo ke

komodorovi, kde Algy podá hlášení. Souhlasíte s tím až potud?“

Ozvalo se souhlasné zabručení.

„Prima,“ pokračoval Biggles, „Tak dál. Rod zůstane u statku.

My ostatní jsme na pláži. Algy letí domů. Už chápete, kam spěju?

Lidi v zámku se budou domnívat, že Rod tu zůstal sám, zatímco

všichni ostatní opustili ostrov vzdušnou cestou. Vypadá to docela

přirozeně, protože Rod je majitelem ostrova a je tedy nabíledni, že tu

zůstal právě on.“

„Už to začínám chápat,“ přikývl Rod.

„Nemusíš dělat nic jiného, než že se budeš trochu poflakovat

kolem stavení. Rozdělej si ohýnek a něco si uvař, jestli máš chuť. Na

kouři teď už nesejde. Vezmi pušku a jdi si třeba něco ulovit, ale

daleko od statku se nevzdaluj, protože pravděpodobně dostaneš

návštěvu. Ta banda se bude domnívat, že jsi na ostrově sám a jí že

nic nehrozí. Přijdou se podívat, co děláš. Nevím, kdy to bude, ale

dříve či později je přemůže zvědavost.“

„A co mám dělat, až přijdou?“

„To záleží čistě na tobě. Buď je budeš ignorovat, nebo se s nimi

dáš do řeči. Možná s tebou začnou vyjednávat. Říkej si, co chceš, ale

snaž se vyhnout všem těžkostem. Máš jediný úkol, zdržet ty chlapy

tady.“

„A co když nepřijdou?“

„V tom případě se musíme smířit s tím, že náš plán zkrachnul.

Ale nijak si tím neuškodíme. Situace prostě zůstane beze změny a

my budeme muset vymyslet něco jiného.“

„Jestli nejsem moc smělý, co budeme zatím dělat my?“ zeptal se

Bertie a velmi pečlivě si přitom čistil monokl.

„Jakmile vyskáčeme z mašiny, a musíme si s tím pospíšit,

půjdeme pěšky kolem úpatí skal k tomu sesuvu půdy, podél kterého

jsme se včera vyškrábali nahoru. Je to jediný způsob, jak se dostat

nepozorovaně k zámku. Musíme spoléhat na odliv, ale tou dobou to

bude asi v pořádku. Přiblížíme se k zámku zezadu. A pak budeme

jednoduše čekat, až se banda vypraví za Rodem na statek.“

111

„A co když za ním nepůjdou všichni?“

„I na tu možnost jsem myslel. Určitě jich na zámku nezůstane

tolik, abychom je nezmohli, především proto, že využijeme momentu

překvapení. I kdyby tam zůstali tři, budeme pořád ještě tři proti třem,

což je lepší než tři proti šesti. Musíme se podívat, co je za těmi

zavřenými dveřmi, protože právě tam musíme hledat odpověď na

otázku, co se tu vlastně děje. Než se to dozvíme, než celou věc

rozřešíme, jsme tu jednoduše zašití a toho já začínám mít právě dost.

V každém případě, tohle je můj plán a já nevím, proč by neměl vyjít.

Pořád lepší než tu jen sedět a čekat. Nemyslete si, že nám ta banda

přijde sama od sebe povědět, co tady dělá. Na to musíme přijít my.

Proto jsme konec konců tady.“

„Dobře,“ řekl Ginger, „vnikneme do zámku. A co pak?“

„Jestli ty dveře budou pořád ještě zavřené a my nenajdeme

nikde klíč, zámek jednoduše rozstřílíme. Ať už to dopadne jakkoli,

tohle je plán, praktické řešení se teprve ukáže. Jestli ty dveře přitom

poničíme, bude to smůla hlavně pro Roda, protože on je majitelem

zámku. Ale i to bych riskoval, protože jsem pevně přesvědčený, že

za těmi dveřmi najdeme důkazy, které potřebuje šéf, aby urychleně

přešel k radikálnímu řešení celé věci.“

„A to potřebuje všechny ty důkazy jen proto, aby dal pochytat

hrstku zločinců?“ zeptal se trochu sarkasticky Rod. „Já bych řekl, že

těch důkazů má pomalu už dost.“

„V téhle práci se nevyplácí riskovat. Musí si být jistý a já mu v

tom dávám za pravdu. Když se dopustí néjakého omylu policista,

hned začnou interpelace v parlamentu a kdesi cosi. Ne, my se mu o

ty důkazy postaráme. A ještě něco mě napadá. Ginger nemá revolver.

Ty bys mu mohl půjčit svůj, Algy. Můžeš si vyžádat další, i když

myslím, že ho momentálně nebudeš potřebovat. A než odletíš, nech

mi tady taky všechny náboje. Budeme je potřebovat na ty dveře.“

„Radši to udělám hned, abych nezapomněl,“ řekl Algy.

Biggles hned náboje rozdělil a přitom se zeptal: „Má ještě někdo

nějaké poznámky?“ Když nikdo nic neříkal, pokračoval: „Dobře. Tak

půjdeme na věc. Jestli všechno proběhne, jak si myslíme, budeme

mít ještě před večerem odpověď na všechny otázky.“

112

„Když ty dveře otevřete násilím, bude ta banda vědět, že jdete

po ní,“ poznamenal Algy.

„No a co? Utéct nám nemůžou, nemají člun. Ten přijede až ve

čtvrtek.“

„A právě proto se na vás možná vrhnou.“

„S tím si starosti nedělám. V tom směru máme víc zkušeností

než oni, to mi věř. Vrátíme se co nejrychleji k Rodovi a jestli jim ve

čtyřech nedokážeme vzdorovat, než zakročí komodor, nestojíme za

nic. Ale darmo tady utrácíme čas. Musíme sebou hodit. Čím dřív

začneme, tím dřív to máme z krku.“

113

13. Za zavřenými dveřmi

Nacpali se do helikoptéry. Rod dopředu, aby ukázal, kde je ten

statek. Nakonec stačilo přeletět skalní hřeben a hned už viděli cíl

před sebou. Do tří minut přistála helikoptéra ve vřesovišti, jen pár

metrů od chatrné budovy s docela slušnou rákosovou střechou.

Poblíž stál ještě chlív.

Vešli dovnitř a ke svému údivu viděli, že vnitřek stavení je v

lepším stavu, než čekali. Hlavně tu bylo sucho, takže hned začali

vykládat věci a odnášet je dovnitř, přičemž nespouštěli z očí zámek,

který byl odtud pěkně vidět. Žádný pohyb však nezaznamenali.

„A to je všechno,“ řekl Algy, když vyndal poslední balík z

helikoptéry.

Nechali Roda stát s loveckou puškou ve dveřích a všichni

nastoupili. „Drž se, Rode,“ křikl na něho Biggles. „A pamatuj si, že

nesmíš střílet dřív, než si začnou oni.“

Rod zamával cigárem, které si zapálil, helikoptéra se vznesla a

zamířila k pláži, kde se snesla asi metr nad zem a držela se ve

vzduchu. Algy zůstal sedět, ostatní vyskákali za Bigglesova

pobízení: „Honem, honem.“

Dveře zaklaply a helikoptéra zmizela směrem k jihovýchodu.

„Musíme si pospíšit,“ nepřestával zostra pobízet Biggles,

zatímco přecházeli po pláži k místu, kde končilo přístaviště a

začínaly skalní útesy. „Máš dalekohled, Gingere?“

„Ano.“

Není třeba popisovat pouť podél drsných skal. Tou cestou šli už

jednou, takže věděli, co je čeká. Za plného světla to bylo přirozeně

úplně jiné než za tmy, takže postupovali rychle. Dokonce tak rychle,

že k místu, kde došlo k sesuvu půdy, dorazili už za půl hodiny. Cesta

vzhůru byla možná jen podél zřícené skalní stěny, ale to věděli. Bez

váhání se začali šplhat nahoru, což se neobešlo bez rachotu

uvolněných kamenů, které přitom shazovali dolů. S tím si ale starosti

nedělali, protože všechny zvuky, mimo křik racků, přehlušil hukot

moře, svádějícího věčný boj s pevninou.

„Až dolezeme nahoru, tak se kryjte,“ přikazoval Biggles, celý

zadýchaný námahou. „Pusťte, ať se podívám přes okraj první.“

114

Poslední metry zdolal v přikrčení a konečně nahlédl mezi dvěma

výčnělky skály do kraje. „Nic se neděje,“ sdělil tiše ostatním. „V

okolí zámku není ani živáčka. Ale vidím, jak Rod chodí okolo

chalupy. Takže musíme čekat.“

Hlídkovali. Zdálo se, že tady budou muset trávit v bohapusté

nudě celou věčnost, když jim kolem poledne přišel ohlásit z hlídky

Ginger, že ze zámku vyšlo pět mužů a míří napříč zvlněným

vřesovištěm ke statku.

„Prima,“ liboval si Biggles. „To je lepší, než jsem čekal. Jak

tomu u těchle chlapů bývá, cítí se bezpečnější, když je jich víc.

Takže nechali v zámku jen jednoho, jestli jsme počítali dobře. Pokud

mě neklame znalost lidí, nebude se ten poslední dívat tímhle směrem,

ale bude sledovat své kamarády, aby viděl, co se stane, až dojdou ke

statku.“

„Já nevím, kde je,“ řekl Ginger. „Neviděl jsem ho.“

„To nevadí. Poběžíme teď poklusem k těm stavením za

zámkem. Hotovo? Tak na to.“

V předklonu přeběhli ten malý úsek k stavením při zadní partii

zámku. Tam si chviličku oddechli, a když nezaslechli žádné volání a

alarm, že je někdo spatřil, pokračovali přímo k zámku. Ještě stále se

neozvalo nic jiného než zakrákání havrana, sedícího na jedné ze

střech.

„Vy zůstanete čekat tady, zatímco já to obhlídnu zepředu,“ řekl

tiše Biggles. „Jestli ten chlap není uvnitř, tipoval bych, že čeká venku

blízko u dveří, odkud může dohlídnout ke statku.“

Blízko u zdi se kradl k rohu. Jediný opatrný pohled za roh mu

prozradil, co chtěl vědět. Okamžitě se vrátil k ostatním.

„Stojí vskutku u předních vrat, hned u portálu. Vezmu si ho na

starost. Až mě uslyšíte písknout, běžte co nejrychleji za mnou.“

„Viděls i zbytek bandy?“ zeptal se Ginger.

„Ano. Už jsou v polovině cesty. Rod je čeká u dveří. Myslím, že

se neohlídnou, pokud se to tady obejde bez hluku. Jinak bychom

museli jednat strašně rychle, protože by nás viděli, kdyby se ohlédli.

Jakmile budeme uvnitř, nemáme se už čeho bát. Cesta od statku sem

k zámku je do kopce, takže by tu nemohli být dřív než za dobrou

115

čtvrthodinu. Ale nesmíme ztrácet čas. Počkejte, až zapískám. A pak

hned ke mně. Jdu na to.“

„Umluveno,“ řekl Bertie. „Už to zase začíná být jako zastará.“

Biggles se dal do práce. Největší potíž byla přirozeně v tom, aby

se přiblížil k muži nepozorovaně, ale už si promyslel, jak na to. Když

se dostal k vyschlému příkopu, sklouzl do něho a s revolverem v ruce

postupoval dál. Takhle byl poměrně v bezpečí, pokud se muž

neotočí, protože se pohyboval pod úrovní dveří a tedy z dohledu.

Nakonec ale nadešla chvíle, kdy bude muset vylézt z příkopu, a to

byla nejchoulostivější část operace. Ne že by se Biggles bál, že by

mu ten chlápek něco udělal, ale každý pronikavější zvuk, natož

výstřel by povolal zbytek bandy okamžitě zpátky.

Vylezl na okraj příkopu. Muž se o pár metrů posunul. Teď seděl

na kameni a nacpával si dýmku. Zbytek bandy byl už takřka u statku.

Biggles teď musel jednat bleskurychle. Už se stejně nemohl dál

skrývat, takže nemělo cenu počínat si obezřetně. Měl ale jednu

výhodu. Protože vylezl z příkopu těsně u zdi zámku, byl muž,

sledující bedlivě své kumpány, obrácený zády k němu. A zapaloval

si dýmku, která mu zjevně nechtěla hořet.

Biggles rychle zdolal poslední metry a vyštěkl zhurta na muže.

„Vstaň a honem dovnitř.“

Chlápek upustil dýmku, vyskočil, jako by měl v sobě pérko, a

zíral tupě do hlavně Bigglesova revolveru. Brada mu klesla

komickým úžasem.

„Jdi dovnitř a ruce pryč od kapes,“ poroučel mu stroze Biggles.

„Varuju tě, tenhle revolver je nabitý a já ho klidně použiju.“

Muž ani neprotestoval a beze slova šel ke dveřím.

Biggles zapískl a prošel těsně za ním do zámku. Tam se k němu

okamžitě připojili Bertie a Ginger. Oba s revolverem v ruce. Aniž

ztratil muže na vteřinu z očí, zeptal se Biggles ostatních: „Co dělá

zbytek bandy? Neměl jsem čas na ohlížení.“

„Zřejmě tam u statku mluví s Rodem,“ odpověděl Ginger.

„Dobře,“ Biggles se obrátil k zajatci. Tohohle muže ještě nikdy

neviděl. Byl to prachobyčejný typ, menší, hubený v tváři, ale jinak

bez zvláštních znamení. Vypadal vylekaně, měl k tomu ostatně

116

důvod. „Mluv pravdu a mluv rychle,“ poručil mu Biggles. „Jsi v

zámku sám?“

„Ano,“ odpověděl nevrle muž.

„Jestli lžeš…“

„Mluvím pravdu. Ostatní jsou pryč.“

„Co tu dělají?“

„Na to musíš koukat přijít sám.“

„Dobře. Jak chceš. Ale vaše hra skončila, ať už je jakákoli.

Takže si to nedělej pro sebe těžší. Jsme od policie a nemáme rádi

nesmysly, takže pozor na to. Teď jdi dál do chodby. Zastav se u těch

zavřených dveří.“

Muž poslechl.

„Teď si stoupni zády ke zdi. Máš od těch dveří klíč?“

„Ne.“

„A kde je?“

„Má ho šéf.“

„Tím myslíš Nortona?“

Muž povytáhl překvapeně obočí. „Jeho pravý jméno neznám.“

„Lžeš. Podívej se mu do kapes, Gingere.“

Ginger to udělal a vytáhl mu z kapsy revolver. „Klíč nemá,“

oznámil stručně.

„Tak dobře. Vezmi si ho na mušku. A jakmile se pohne, napal

mu to do nohou. Bertie, ty jdi ke dveřím a koukej, jestli se někdo

podívá tímhle směrem, až začnu střílet. Ale neukazuj se venku.“

Biggles mu dal pár minut, aby zaujal pozici, pak přidržel hlaveň

revolveru asi pět centimetrů od dřevěných dveří těsně vedle zámku a

vystřelil. V uzavřeném prostoru zazněl výstřel jako salva z kanónu.

Vzduch prosytil ostrý pach karbidu. Biggles vytáhl z kapsy tužku a

prostrčil ji prostřeleným otvorem, aby se přesvědčil, jestli je naskrz.

Bertie se vrátil. „Nikdo se neohlédl, takže nic neslyšeli.“

„Prima. Zůstaň na stráži a hlas mi, až se budou vracet.“

Biggles pokračoval s vystřelováním zámku. Vypálil celkem pět

ran. Zámek nepovolil. Zabušil do něho revolverem, ale ani se

nepohnul. Znovu nabil a vystřelil ještě šestkrát. To bylo zřejmě i na

tenhle zámek dost, konečně se začal viklat. Biggles ještě jednou nabil

náboji, které měl od Algyho. Ještě tři výstřely a zámek už skoro

117

vypadl. Stačilo do něho pořádně uhodit a byl venku. Biggles se do

dveří opřel ramenem a ty se okamžitě rozletěly. Na zemi uprostřed

třísek ležel zámek a jim v ústrety zavanul pronikavý pach rašeliny,

smíšený s aromátem sladu, z něhož se dělalo mdlo. A k tomu všemu

ještě dusivý dým střelného prachu.

Uprostřed místnosti stál stůl s hořící lampou, takže ani nemuseli

chodit dál. Všechno bylo vidět otevřenými dveřmi. Do klenutého

prostoru, lépe řečeno do několika propojených místností, vedlo šest

schodů. Světlo odhalovalo něco, co připomínalo složitou aparaturu

chemické laboratoře. Poblíž stály na zemi sudy. Jinak tu byly i řady

láhví a pár pytlů, některé plné, jiné prázdné.

Biggels chvíli bloudil očima po dlouhém, kamenném prostoru

bez oken a na tváři se mu objevil výraz, který se jen stěží dá popsat.

Zavolal na Bertieho. Ten přišel. „Pořád ještě spolu kecají,“ ohlásil.

Biggles mu ukázal do klenutých místností. „Jen se na to podívej.

Jak může být člověk tak na hlavu padlý?“ zeptal se trpce. „Odpověď

byla přece nasnadě. Je na čase, abych si tu hlavu dal prohlídnout.“

„Copak to teda je, starouši?“

„Palírna. Ilegální palírna.“

„Já to nechápu. Palírna?“

„Ano, vyrábějí tu whisky.“

Bertie tiše hvízdl.

Biggles kroutil smutně hlavou. ,A to jsme měli všechny indicie.

Skotsko, rašelina, ječmen, dej si to dohromady a vyjde ti skotská

whisky. A ke všemu jsme ještě věděli, že Norton se specializoval na

krádeže nákladů whisky. A já na to stejně nepřišel. Zřejmě se mu zdá

snazší, když si tu whisky bude vyrábět sám, než aby pořád číhal na

Great North Road. Rozhodně tu našel ideální místo na svůj

experiment. Teď chápu, proč tu nechtěl mít Roda. No jo. Teď aspoň

víme, na čem jsme.“ i

„A co teď?“ zeptal se Bertie.

Biggles se otočil k muži, kterého měl dosud na mušce Ginger.

„Pamatuj si, že jsi pod arestem. Momentálně si s tebou nemůžu nic

počít, takže můžeš prozatím jít, kam chceš, ale radil bych ti, abys tu

zůstal. Z ostrova stejně pryč nemůžeš. Nezkoušej na nás nějaké triky,

protože tím by sis svou situaci ještě pohoršil. Když se budeš chovat

118

rozumně, možná ti to pomůže při vynesení rozsudku. Říkám možná.

Žádný slib to není.“

„Viděls všechno, co je tady k vidění,“ zamumlal ten chlapík.

„Víc ti stejně říct nemůžu. Já sám už Nortona varoval, že to vezme

tenhle konec.“

„Tak proč jsi s ním spolupracoval?“

„Protože mi dal šanci…“

„Jakou šanci? Jsi snad jeden z těch mužů, co jim pomohl utéct z

Pentoville?“

„Jo.“

„Proč ti pomohl ven?“

„Věděl, že jsem pracoval v palírně a že umím destilovat. Vím,

jak se dělá viska, teda whisky. To byl jeho nápad, ne můj.“

„Aha. Tak takhle to teda bylo. Vidím, že se ti vrací paměť. Jak

se jmenuješ?“

„Larkin.“

„Kdo pilotuje to letadlo, co tady přistává?“

„Jeden Nortonův kamarád, co býval pilot.“

„A jaký má na tom zájem?“

„Staral se o kontakty. Ani ne tak o obchodování s viskou, ale

zajišťoval prázdninový pobyty pro lidi, který jsou v balíku. Vím jen,

že má pár nočních klubů v Londýně.“

„Zvláštní místo na prázdninové pobyty, nezdá se ti?“

Larkin zaváhal. „Tak do toho,“ pobídl ho Biggles. „Klidně

můžeš dokončit, cos stejně už nakousl. Co je to za lidi, kteří mají tak

rádi venkovský vzduch?“

„Pár chlápků, co po nich jdete.“

„Chceš říct, po kterých jde policie?“

„Nojo. Některým se tady ani moc nelíbilo, ale je to pořád lepší,

než utíkat. Nezůstávali tu dlouho.“

„A co se s nima dělo pak?“

„To já nevím. Na to se musíte zeptat Nortona. V tom já nejedu.“

„Jak dlouho to tady už funguje?“

„Asi půl roku.“

119

Biggles přikývl. „Pěkně se vám tu hospodařilo. Kdybyste nebyli

tak hloupí, mohlo vám to ještě vydržet. Do jaké míry jsou do toho

zapletení lidé z pevniny?“

„Tak to oni nás práskli? Myslel jsem si, že k tomu jednou

dojde.“

„Nikdo nikoho neprásknul. Prozradili jste se sami tím, že jste

potopili člun vlastníka tohohle ostrova.“

„No jo, já hned říkal, že je to pitomina. Místní lidi dostávali

visku zadarmo. Tak to zařídil Duncan, ten je totiž odsud. Pracuje teď

s Nortonem a ostatníma. Pro visku by si tu lidi dali koleno vrtat.

Neřeknete snad Nortonovi, že jsem zpíval?“ zeptal se Larkin

prosebně.

„S tím si starosti nedělej,“ odpověděl Biggles. „Dobře. To je asi

všechno. Prozatím. Kdybych byl tebou, zůstal bych radši v zámku.

Až se Norton vrátí, můžeš mu napovídat, co chceš.“ Potom se obrátil

ke Gingerovi a Bertiemu a zavelel: „Jde se.“

Nechali Larkina v chodbě a rychle vyšli na čerstvý vzduch.

Udělal jim dobře po těch výparech uvnitř. Biggles si vzal od Gingera

dalekohled a namířil ho ke statku. „Pořád ještě řeční, ale každou

chvíli si můžou dát zpátečku.“

„A co my teď?“ zeptal se Ginger, když mu Biggles vrátil

dalekohled.

„Vrátíme se k Rodovi.“

„Napříč vřesovištěm?“

„Přirozeně.“

„Ale to se s tou bandou setkáme!“

„No a co? Až jim povím, kdo jsme, že jsme všechno viděli a že

čekáme jen na příjezd jejich člunu, abychom to tady mohli sbalit,

rozmyslí se dvakrát, než by zavraždili vlastníka ostrova a tři

policajty. Vědí, že z ostrova se tak jako tak nedostanou. Pojďte,

pospíšíme si. Dostal jsem hlad.“

„Už nás zmerčili,“ ohlásil Ginger, který mezitím pozoroval

statek. „Tamhle jdou.“

Biggles se matně usmál. „Bude to zajímavý pohled, až jim

povím, že jsou zatčení,“ zamumlal si pro sebe. „Tak pohyb. Jdeme k

nim.“

120

14. Oddechový čas

Těsně vedle sebe kráčeli Biggles, Bertie a Ginger po zvlněném

vřesovišti dolů ke statku. Z protější strany rázovali muži, kteří

odtamtud vyšli a spěchali k zámku. Obě skupinky šli přímo, takže

bylo jasné, že se střetnou někde v polovině cesty, tedy na vypáleném

území.

Při pobytu v zámku si vůbec nevšimli, jak se počasí zatím

zhoršilo. Táhly sem těžké mraky a začínalo hustě mžít. Viditelnost

teď byla mnohem horší. Vítr polehl, což věstilo mlhu. Nikdo se o

tom slovem nezmínil, ale všichni věděli, že za téhle situace bude mít

Algy potíže při návratu s hledáním vhodného místa na přistání, jestli

v houstnoucí mlze vůbec nepřeletí ostrov. Jaký to bude mít vliv na

situaci, se těžko dalo předvídat, ale Ginger si začínal dělat starosti.

Asi po dvou minutách, kdy šli mlčky, začal meditovat: „Nikdy

bych si byl nepomyslel, že se vyplatí vyrábět s takovými obtížemi

whisky, když je všude k dostání.“

„Ale za určitou cenu,“ odpověděl Biggles. „Nemysli si. Výroba

sama nestojí skoro nic, cenu dělají tak vysokou daně a clo.“

„To, co vyrábějí tady, nebude mít žádnou kvalitu,“ poznamenal

Bertie.

„Řekni klidně, že to je šmejd. Patoky. Nezralá whisky z

nečistého lihu, která se skoro nedá pít. Slyšel jsem, že chutná

odporně, ale je strašně silná, proto je po ní sháňka.“

„A jak ji ta banda asi prodává?“ zeptal se Ginger.

„To nebude žádný problém. Zapomínáš, že podle toho, co jsme

se dozvěděli na zámku, vlastní jeden z těch chlapů řadu nočních

klubů, řekl bych pochybné pověsti. Lidi, co si v těch podnicích

ruinují život, zřejmě kolem půlnoci už vůbec nevnímají, co pijí. Jde

jim jen o to, aby do sebe lili alkohol a cítili se jako hauři. Možná že

nějaký hlavoun, který tuhle bandu řídí, občas míchá jejich whisky s

normální značkou, takže se dá ještě pít. Jenže to já přirozeně nevím,

protože v tomhle směru nemám zkušenosti.“

„Ale já pořád ještě nechápu, jak se jim to může vyplácet, když

vezmeme v úvahu všechna rizika.“

121

„Počítání z hlavy není moje silná stránka, ale můžeme se na to

zkusit podívat,“ odpověděl Biggels. „Ten šmejd, co se tu vyrábí, stojí

sotva pár šestáků za litr. A teď si představte, že ho v tom klubu

prodávají desetkrát dráž jen za jedno štamprle. Pak si dovedete

spočítat, kolik jim to hodí za litr. A to ještě i ten litr zpančujou

vodou. Když se to takhle dělá ve velkém, musí to nést spoustu peněz.

Nemyslete si, že by to dělali, kdyby to nic neneslo. Ve Skotsku a

Irsku už není tolik ilegálních palíren jako dřív, ale určitě se ještě dost

pokoutně pálí. Rašelina a voda nestojí nic, ječmen je laciný,

aparatura je dost jednoduchá, takže… Ale – už je tady máme. Mluvit

s nima budu já, i když moc toho k mluvení nemám.“

V té chvíli se obě skupiny setkaly. Zastavily se. Ale žádná z

nich se nesnažila zabránit té druhé v další cestě.

Biggles promluvil jako první. „Všichni jste zatčení. Vraťte se do

zámku a zůstaňte tam.“

Vůdce druhé skupiny se zatvářil překvapeně. „Snad nemluvíš se

mnou?“ zeptal se posměšně afektovaným hlasem.

„Přestaň s tím šaškováním,“ okřikl ho Biggles. „Tím si

nepomůžeš. Jestli ty jsi Norton, tak vskutku mluvím s tebou. Ale s

ostatními taky.“

Teď se Norton zatvářil výhružně. „A kdo jsi ty, že si se mnou

troufáš tahle mluvit?“ zeptal se teď úplně jiným tónem. „To bys

pomalu už mohl vědět, ale pro případ, žes to zapomněl, osvěžím ti

paměť,“ odpověděl mu Biggles s ledovým klidem. „Jsme detektivové

ze Scotland Yardu.“

„A co jste teda objevili, mohu-li být tak smělý?“

„Všechno, co se tady děje. A to úplně stačí, aby vás dali na dost

dlouho pod zámek. Hra skončila. Už sem jede člun, aby si vás

vyzvedl. Jestli jsi tak chytrý, jak se tváříš, tak si to přeber a nedělej to

pro sebe ještě horší, než to je.“

Jeden z mužů strčil ruku do kapsy, ale Bigglesovi to neuniklo.

„Nech bouchačku tam, co je, nebo tě to bude mrzet,“ řekl zostra. „A

nezkoušejte to na mě. To je všechno, co jsem chtěl říct. Pěkně si to

promyslete. Prozatím můžete zůstat v zámku.“

Po těchto slovech pokračoval Biggles s Bertiem a Gingerem v

cestě. Nějakou dobu se neohlíželi. Když se Ginger přece jen ohlédl,

122

viděl, že skupinka stojí pořád na stejném místě. Muži se zjevně o

něco přeli. Řekl to Bigglesovi.

„Mají toho na prodebatování víc než dost. A protože tuhle sortu

znám, vím skoro jistě, že to skončí hádkou,“ odpověděl Biggles.

Rod jim přišel naproti. „Tak co, jak to šlo?“

„Prima,“ odpověděl Biggles. „Lepší to ani jít nemohlo. Teď už

víme všechno. Odpověď byla na druhé straně dveří, jak jsem si

myslel.“

„A jaké kšefty tam provozují?“

„Jak se zdá, tak dva, ačkoliv ještě nevím přesně, jak to všechno

spolu souvisí. Zaprvé máš ve svém krásném zámečku palírnu

whisky. Tím se vysvětluje ten pronikavý pach rašeliny, který jsme

tam cítili. Už jen to by prozradilo úředníkům z celní správy, na čem

jsou.“

„Jenže my čirou náhodou nejsme úředníci celní správy,“

zaprotestoval Bertie. „My jsme obyčejní policajti.“ Biggles přerušení

ignoroval. Pokračoval v informování Roda. „Palírna je za těmi

dveřmi, co byly zavřené. Vchází se jimi do velkého prostoru, o němž

asi nic nevíš. Jsou to propojené místnosti. V tomhle sklepení, které

dřív možná sloužilo jako ubytovna pro obránce zámku, kdoví i jako

vězení, jak jsi navrhoval ty, se teď vyrábí whisky. Kdybychom mohli

zámek pořádně prohledat od sklepa až po střechu, třeba bychom

objevili, že ta banda bivakovala právě tam. Možná to tak nebylo,

když sem přišli poprvé, a dolů se přemístili až pak, když ses na scéně

objevil ty. Je možné, že dostali hlášku z pevniny, že sem jedeš, což

by vysvětlovalo ten fakt, že jsi při své první návštěvě na zámku nic

neobjevil.“

Rod se zatvářil překvapeně. „Pane na nebi, a co tam podnikají

ještě?“

„Taky organizují prázdninové pobyty, ve skutečnosti první

útulek pro uprchlé vězně.“

„Jak to všechno víš?“

„Od jednoho chlapíka, kterého tam nechali, aby hlídal. Když

viděl, že hra skončila, začal zpívat. V naději, že si tím zachrání kůži,

bude rád svědčit i u soudu. Já tyhle typy znám. V každé bandě se

najde někdo takový. Ale jak se vedlo zatím tobě?“ Za řeči

123

pokračovali v cestě na statek. „Gingere, ty bys mohl udělat něco k

snědku,“ řekl Biggles, když tam došli. „Tenhle ostrov asi podporuje

chuť k jídlu.“

„A jak to bylo zatím se mnou?“ usmál se doširoka Rod. „To

vám hned povím. Měli tu drzost, že se se mnou chtěli dohodnout.“

„Jak dohodnout?“

„Snažili se mě podplatit.“

„Jak?“

„Nejdřív mi nabídli, že by si ostrov ode mne propachtovali na

pět let. Peníze prý nehrají roli, však víte, jak to chodí. Když jsem to

odmítl, chtěli si ten ostrov koupit, a to se vším všudy, za což by

platili nájem. Já jim přirozeně řekl, že ostrov prodat nemůžu, ani

kdybych chtěl, protože ho sám mám v nájmu. A oni že by teda

odkoupili mou nájemní smlouvu. Já na to, že ani nápad. Načež se

zeptali, proč na tom ostrově tak lpím, když není k ničemu. A já zase,

tak proč ho chtějí oni, když k ničemu není. Když mi na to nedokázali

odpovědět, pozvali mě k sobě na zámek, abychom si tam vypili

skleničku a celou věc prohovořili dál. Dovedete si asi představit, že

jsem na to nepřistoupil, naopak jsem jim připomenul, co se na zámku

stalo při naší minulé návštěvě.“

„A co oni na to – myslím, jestli se vyjádřili ke způsobu, jakým

jsme odtamtud zmizeli?“

„Říkali, že jsme si mohli ušetřit spoustu nepříjemností. Že nám

nechtěli vůbec nic udělat. A taky nás tam nechtěli zbytečně

zadržovat. Dokonce se mi snažili namluvit, že se ten provaz přetrhl

náhodou. Zeptal jsem se jich, jestli mě fakt mají za blba. A oni zase

začali argumentovat, což mi přišlo vhod, protože jsem je tady chtěl

zdržet. Když nakonec viděli, že po dobrém nezmůžou nic, přestali s

přátelíčkováním a změnili tón. Pohrozili mi dokonce, že mě tu

nechají vyhladovět.“

„No a co ty na to?“

„Že to klidně můžou zkusit, ale že to nebude tak hned, protože

mám zásob nejmíň na měsíc. A oni pak zašli tak daleko, že začali s

narážkami, že po mně neštěkne ani pes, kdybych náhodou zmizel. Z

toho jsem usoudil, že ti vyšel tvůj plán. Skutečně si mysleli, že jste

mě tu na ostrově nechali samotného. Opravdu tomu uvěřili. Když

124

nakonec ten z nich, který měl hlavní slovo, vytáhl revolver, pomyslel

jsem si, že je načase, abych je informoval. Stáli zády k zámku, takže

jsem je požádal, aby se laskavě obrátili, pak že uvidí sami. Udělali

to. Vy jste tou dobou byli už venku. Člověče, tos měl vidět, jak se

tvářili, když poznali, že jsme je vodili za nos. Chvíli jsem si fakt

myslel, že mě zamorduj ou, ale vzal jsem je na mušku svou puškou,

takže si žádný z nich netroufal udělat první pohyb. A tak to skončilo.

Na chvíli se stáhli stranou a diskutovali spolu a pak odešli k zámku.“

„Fantastická práce,“ pochvaloval si Biggles. „To muselo být pro

ty chlapy zklamání.“

„A co se bude dít teď?“

„Zůstaneme schovaní před tím zatraceným deštěm a pořádně se

najíme. A pak – no, já vlastně ani nevím. Musíme si to rozmyslet.

Skoro si myslím, že toho ani moc nadělat nemůžeme, než se vrátí

Algy nebo než nám sem komodor pošle pár mužů. Jestli zatím chtějí

příměří, jsem rozhodně pro. Oni teď z ostrova nemůžou a my víme

všechno, takže čas už nehraje roli.“

„Obtíže začnou, až přijede jejich člun,“ poznamenal Ginger,

zatímco se všichni sesedli kolem výběru už otevřených konzerv.

„Mohli by s ním totiž odjet na pevninu a já nevím, jak bychom jim v

tom mohli zabránit, kdyby se rozhodli prostřílet se ven. Vědí, co je

čeká, až je zabásnou, a takoví lidé jsou v zoufalství schopni všeho.“

„Chtěl jsem celou věc vyřešit bez krveprolití, takže můžeme jen

doufat, že to nedojde tak daleko,“ odpověděl Biggles vážně. „Jejich

člun pravděpodobně nedorazí dřív, než přiletí Algy a poví nám, co

hodlá podniknout šéf. Přinejhorším ho zase můžu poslat do vzduchu,

aby rádiem přivolal pomoc. Jestli všechno klapne, musí tu být už

zítra. Až ho uslyšíme, hned za ním vyrazíme na pláž. Nevím, co

bychom momentálně mohli ještě udělat.“

Dali se do jídla a pokusili se ho aspoň trochu vychutnat. Venku

se těžké mraky už málem válely po zemi, pršelo čím dál víc, vidět

bylo sotva na pár metrů. A z moře stoupala mlha.

„Tohle počasí mi leze na nervy,“ poznamenal zachmuřeně

Bertie. „Rád vidím na to, co dělám, jestli chápete, co myslím.“

125

,A já mám zase rád v dohledu zámek,“ prohlásil Biggles. „Ale

protože počasí ovlivnit neumíme, jak nás poučila zkušenost, musíme

to nechat tak.“

„Je v tom jedna výhoda,“ prohlásil optimisticky Rod. „Tenhle

déšť tak promočí vřesoviště, že ho nebudou moct podpálit. A i kdyby

se jim to nakrásně podařilo, bez větru se oheň nerozšíří.“

„To je rozhodně uklidňující myšlenka,“ přisvědčil Biggles.

„Nebyla by to žádná legrace, kdybychom museli zůstat pod širým

nebem.“

„To rozhodně ne. A ty chlapy bychom ani neviděli, kdyby se nás

pokusili obklíčit.“

„Musíme se postarat, aby se to nestalo.“

„To znamená, že musíme hlídkovat?“

„Přirozeně. Máme taky uši. Takže zatím naházejte ty vyjedené

konzervy všude kolem. Jestli na ně někdo šlápne, hned to uslyšíme.“

Den uplynul bez dalších příhod. Nevypadalo to, že se zlepší

počasí. Z bezměsíčného, černočerného nebe padla s večerem stejně

černočerná tma. Ale uvnitř stavení s ohněm, který si rozdělali, to

docela šlo.

Bertie, na kterého vyšla první hlídka, seděl na prázdné krabici

ve dveřích a na kolenou měl položenou Rodovu pušku. Za těchto

okolností by bylo vypálení broků účelnější obranou než cílená střelba

z revolveru.

126

15. Máme je!

Noc uplynula klidně, až na jediné malé vyrušení, když měl

hlídku Ginger. Bylo to krátce po půlnoci. Nechal vyhasnout oheň a

seděl na kartónové krabici těsně u dveří, když ho vyrušilo

zarachocení prázdné konzervy. Zarachocení je možná silné slovo, byl

to poměrně slabý zvuk, ale rozhodně ho způsobil pohyb plechu. V

tichu noci to bylo jasně slyšet.

Ginger vyskočil a zíral do tmy. Když nic neviděl, popošel o krok

ven. V téže chvíli se ozvalo zaprskání a něco kolem něho

bleskurychle proběhlo. Hned věděl, na čem je. Musela to být kočka.

Uklidněný, že to byl jen planý poplach, se zase posadil na svou

hlídku.

Vysvětlení se mu dostalo hned ráno, když se zeptal Roda, jestli

jsou na ostrově divoké kočky. Rod mu řekl, že neví, jsou-li skutečně

divoké, ale že tu bývalí osadníci zřejmě zanechali pár domácích

koček a ty délkou času zdivočely, hlavně v dalších pokoleních.

„Jedna taková se potulovala kolem našeho stavení. Zkoušela asi

vylízat některou z těch prázdných plechovek. Musím říct, že mě

pořádně vyplašila. A já ji ostatně taky.“

Už za rozbřesku se trochu vyčasilo. To znamená, že přestalo

pršet, i když bylo stále zataženo. Až k zámku vidět nebylo, protože

výše položená krajina byla stále v mlze. Skalní hřeben vypadal jako

rozplizlá šmouha, kterou by mohli považovat za kdovíco, kdyby

nevěděli, co to je. Opršelé vřesoviště působilo tristním dojmem.

„Myslím, že Algy nebude zrovna šťastný, když bude muset

přistát za tohohle počasí,“ poznamenal Biggles s ustaraným výrazem

v tváři, když se pustil do zatápění, aby si udělali ranní čaj a snídani.

„Máš to tu ale klima…“

„Je ještě moc brzo, starouši,“ utěšoval ho Bertie. „Možná se

ještě víc vyčasí.“

„Mohl by sis udělat procházku na pobřeží, aby ses podíval, jak

jsme na tom s přílivem,“ navrhl mu Biggles. „Protože tu Algy

přistával už víckrát, možná to zkusí poblíž statku. Já bych na jeho

127

místě spíš volil pláž, tam je víc prostoru. Ale i tam bude muset dávat

velký pozor.“

„Nevypijte mi všechen čaj, než přijdu,“ řekl Bertie při odchodu.

Za několik vteřin se ozval výstřel a Bertie zase vpadl dovnitř.

Biggles vyskočil od ohně. „Co se stalo?“

„Někdo z těch parchantů si mě vzal na mušku.“

„Víš jistě, že mířil na tebe?“

„To si piš! Slyšel jsem zahvízdnout kulku.“

„Odkud přiletěla?“

„Nevím to jistě, ale řekl bych, že ze skalního hřebene.“

„Co asi mají v plánu?“ mumlal si Biggles, popošel ke dveřím a

vyhlédl ven.

„Podle mého nás chtějí udržet tady uvnitř,“ mínil Rod.

„Hm.“ Biggles svraštil obočí. „Na tu možnost jsem ještě

nepomyslel. Kdyby nás tady udrželi, než přijede jejich člun, mohlo

by se jim to podařit. Několik chlapíků rozestavených po hřebeni, by

nám mohlo setsakramentsky znepříjemnit cestu na pobřeží. Ale

stejně to budeme muset zkusit, ať se nám to líbí nebo ne. Algy o

ničem neví a pravděpodobně se bude snažit přistát na pláži.

Předpokládá, že nás najde právě tam. Nevěřím, že by si ho troufli bez

dalšího zavraždit, ale mohli by jednoduše poškodit stroj. Stačilo by

pár zásahů na správné místo. A to by pak pro nás vypadalo hodně

bledě. My bychom zůstali odříznutí tady a oni by mohli zmizet na

člunu, až dorazí.“

„A co tedy uděláme?“ zeptal se Rod.

Biggles se na chvíli zamyslel. „Zatím nevidím nutnost, abychom

něco dělali. Budeme mít dost času, až uslyšíme stroj. Mezi touhle

chvílí a příletem helikoptéry se může ještě víc vyjasnit. Algy by nás

v tom případě ještě před přistáním začal ze vzduchu hledat, když nás

neuvidí na pobřeží. Ale nemá cenu spoléhat na počasí. To zřídkakdy

vychází.“

„Kdyby nás Algy nenašel na pláži, zaletěl by sem,“ prohlásil

Ginger s přesvědčením.

„Ani v tom případě bychom jim nemohli zabránit, aby stříleli na

mašinu. Tady jsme moc blízko u skalního hřebene. Každá rána by

byla trefa. Ne, musíme si to v klidu promyslet. Naspěch není.“

128

„A co kdybychom to vzali bočním pohybem kolem nich?“

zeptal se Rod.

„A co bychom tím docílili?“

„Dostali bychom je z místa.“

„Jak?“

„Máme přece zbraně.“

Biggles zavrtěl hlavou. „Nemám chuť rozpoutat tu privátní

válku, aby mě vrazili na titulní stránku do novin. Kdyby nás napadli

oni, to by byla jiná. Konec konců bychom pak měli právo na

obranu.“

„A co když nás nenapadnou?“ naléhal Rod.

„To je otevřená otázka. Nemohli bychom dokázat, že na nás

stříleli.“

„Dobrá, jak chceš. Nemám jít na výzvědy, abych se přesvědčil,

kde jsou? Moje puška by jim i tak mohla dát zabrat. Mohl bych na ně

vypálit pár broků, aniž bych někoho zabil.“

„Ne, děkuju ti. Nenechám tě jít, abys jim posloužil za terč.

Tohle není to správné místo a ta správná doba na zraněné.“

„Možná mají stejný názor.“

„Co se týče zraněných na jejich nebo na naší straně?“

„Na obou.“

„Já ti nerozumím.“

„Podle mého byl ten výstřel na Bertieho jenom varování, aby ho

zase dostali dovnitř. Nechtěli ho trefit. Kdyby chtěli, určitě by to

dokázali, pokud nejsou úplní žabaři.“

„Tak moment,“ zaprotestoval Bertie. „Ta kulka mi proletěla

těsně vedle ucha.“

„I tak možno, ale netrefila. Jen se na to podívej. Kdyby tě chtěli

skutečně odprásknout, nechali by si tě přijít blíž, aspoň tak daleko,

aby tě opravdu trefili. Protože jsi nevěděl, že tam jsou, bylo by to

dost snadné.“

Biggles zatáhl z cigarety. „Myslím, že na tom něco je, Rode.

Argumentuješ rozumně. Mají stejně málo zapotřebí mrtvých jako

my. Aspoň pro případ, že dostaneme posily dřív, než dorazí jejich

člun. Ilegální pálení whisky je jen maličkost ve srovnání s vraždou.“

129

„No a kdybys měl nakrásně i pravdu, co je v tom za rozdíl?“

chtěl vědět Ginger.

„V téhle chvíli ani ne tak veliký, protože nemáme důvod chodit

ven. Ale kdyby se změnilo počasí nebo kdyby se objevil Algy, bylo

by příjemnější, kdybychom věděli, že jen blafují.“

„Je jen jeden způsob, jak si to ověřit, starouši,“ prohlásil Bertie a

dýchl si na monokl, aby ho vyčistil. „Jít to prostě zkusit, jestli

chápeš, co myslím.“

„Nemluv nesmysly,“ obrátil se k němu Biggles. „Co nám

pomůže, jestli budeme mít jistotu, že nás opravdu chtěli trefit, když

bude po všem.“

„Mně by nevadilo jít to zkusit.“

„Ty zůstaneš, kde jsi.“

Rozhovor se zadrhl, dokud Biggles neohlásil od okna, že se

začalo vyjasňovat. „Mlha se tady někdy rozplyne stejně rychle, jak

dovede padat,“ prohlásil Rod. „Už jsem to tu zažil párkrát.“

„Doufám, že máš pravdu. Byla by to příjemná změna, kdyby

bylo zase něco vidět.“

„Musí si myslet, že nás tady pěkně zapikolovali,“ poznamenal

Ginger.

„A to taky ano,“ odpověděl Biggles. „Ale jelikož nemáme

naléhavý důvod, proč chodit ven, nemusíme si s tím dělat starosti.“

Mlha se teď skutečně zvedla a rychle se zlepšila viditelnost, jak

předpovídal Rod. Skalní hřeben byl teď pěkně vidět. Biggles se na

něj bedlivě zadíval dalekohledem, ale žádný pohyb nezaznamenal.

Pláž, položená těsně pod hřebenem, vidět nebyla, zato bylo v dálce

vidět moře, třebaže ne až k dosud zamlženému obzoru. Po nějakém

plavidle nebylo ani stopy.

„Rád bych věděl, co ti banditi chtějí dosáhnout těmi manévry,“

poznamenal zamyšleně Biggles. „Jejich člun má dorazit až zítra.

Nevěřím, že tam zůstanou dřepět celý den a celý večer. Jestli to mají

v úmyslu, přeju jim dobrou zábavu.“

„A co by měli dělat jinak?“ zeptal se Rod. „Podle mého by se

měli vrátit do zámku a pokusit se tam zničit všechny důkazy.“

„A jak?“

„Mohli by celý ten krám naházet ze skal do moře.“

130

„Jenomže možná vůbec nemají v úmyslu vyklidit pole.“

„Přece nebudou tak hloupí, aby si mysleli, že tu po tom všem

můžou ještě zůstat. Musí si uvědomit, že odtud momentálně

nemůžou pryč. Stejně jako my.“

„Nevědí, že se Algy může každou chvíli vrátit,“ namítl Ginger.

„Možná vůbec nepomýšlejí na odchod. Jestli jejich člun dorazí dřív

než naše posily, existuje možnost, že si budou chtít zajistit

bezpečnost tím, že nás odstraní.“

„Jestli si to myslí, tak jsou superoptimisti.“

„Těžko můžeme něco podniknout, až přiletí Algy, pokud s ním

nenavážeme kontakt. Deset ku jedné, že přistane na pláži. Jestliže to

udělá, dostane se do maléru. Ti chlapi z hřebene ho budou mít v

hrsti. Můžou ho rozstřílet na cucky. Jsou usazení mezi námi a pláží,

jak bychom tomu teda mohli zabránit?“

„Snad si nemyslíš, že tu zůstanu sedět, zatímco bude přistávat na

pláži?“ zeptal se sarkasticky Biggles. „Jakmile uvidíme, že se k tomu

schyluje, jdeme za ním, ať se nepřítel třeba staví na hlavu. Ale

možná přiletí rovnou sem. Tohle je místo, kde nás opustil.“

„Ale stejně můžou na mašinu začít pálit.“

„To je riziko, s kterým musíme počítat. Algy nemusí zůstat na

zemi víc než minutu. To stačí, abych ho hned zase poslal nahoru, kde

by vyslal SOS. Jestli má někdo lepší nápad, tak sem s ním.“

Nikdo nic neříkal. Biggles si zapálil novou cigaretu. Uplynulo

několik minut. A pak se ozval Ginger. „Algy už nalétává. Slyším

mašinu. Půjdu se podívat, kde jsou.“ Vyběhl ven, ale hned se zase

stáhl, když se od kamenné zdi stavení odrazila kulka.

„Takže nás mají pořád ještě na mušce,“ zamumlal Biggles. „No,

brzy se dozvíme, co mají v plánu.“ Vytáhl z kapsy revolver a šel ke

dveřím, aniž se přímo vystavil palbě. „Je to opravdu Algy,“ ohlásil

zvesela. „Letí sem. Gingere, hoď něco do ohně, aby viděl kouř.

Možná zamíří ke statku.“

Ginger poslechl a rychle hodil do doutnajícího ohně všechno, co

našel.

„Nemá to cenu,“ zavrčel Biggles po chvíli. „Myslím, že se

nedívá tímhle směrem, protože zůstává viset nad pláží.“

131

„Ale to určitě uvidí ty chlapy na hřebenu,“ vykřikl Rod. „Ne,

když se budou krýt. A nebo je uvidí, ale bude si myslet, že jsme to

my. Tak honem. Jde se na pláž. A rozptýlit se. Nezůstávat

pohromadě.“

S těmito slovy vyskočil Biggles ze dveří a kličkoval ke skalnímu

hřebenu. Ostatní ho následovali. Každý zvlášť.

Třesklo několik výstřelů. Naštěstí nikoho nezasáhly. Směrem ke

Gingerovi neproletěla žádná kulka. Nikdo se nezastavoval. Jeden z

ostřelovačů vyskočil z místa, kde ležel, a ukryl se za hřeben. Ozvaly

se i výstřely z Rodovy lovecké pušky, ale Ginger nepostřehl, nač

mířil.

Pak se stalo něco neočekávaného. Helikoptéra, která zmizela z

dohledu za hřebenem, jako by se chystala k přistání, zase prudce

vzlétla, přeletěla hřeben a pomalu klesala ke statku.

„Všichni zpátky dovnitř!“ zakřičel Biggles a slova doplnil

rozmáchlým gestem.

Všichni se horempádem rozběhli zpátky. Veškerá střelba

kupodivu ustala.

„Proč to Algy udělal?“ prudce oddychoval Ginger. „Musel

vidět, co se děje.“

„A proč ustala střelba?“

„Možná pádili po svahu k pobřeží. Na tom nezáleží.“ Biggles

zůstal stát venku a ukázal Algymu, že má přistát. Helikoptéra

dosedla na místo, kde prve vykládali zásoby.

Biggles rychle popošel k helikoptéře, ale zastavil se, když z ní

vyskočil inspektor Gaskin v černém obleku a s buřinkou, jako by

právě vyšel ze své úřadovny Scotland Yardu. Za ním se vynořil

uniformovaný policista. „K čertu, co se to tu děje?“ zeptal se

inspektor nevrle.

„Všichni se kryjte. Jsme pod palbou,“ řekl Biggles stroze.

„Vypni motor, Algy. Mašinu musíme na chvíli nechat jejímu osudu.“

„Pod palbou? To mi povídej!“ odfrkl inspektor. „Kulka mi

přímo urvala podpatek, když jsme se chystali přistát. Co to má

znamenat?“

132

„Trefili nás asi dvakrát nebo třikrát,“ vmísil se do řeči Algy.

„Viděl jsem nějaké muže, jak upalujou k pláži, takže jsem pochopil,

že tam přistát nemůžeme.“

„To mají z toho, že jsou moc hrr. Měli vás nejdřív nechat přistát

a pak zahájit palbu,“ poznamenal Biggles.

„Ale co to má všechno znamenat? To bych rád věděl,“ naléhal

inspektor.

„A co vy tady vlastně, pane inspektore?“

„Já? Přiletěl jsem si pro pár ničemů. Hledáme je už nějakou

dobu. Pěknou skrýš si tu našli! Není divu, že jsem je nemohl najít. A

oni teda střílejí na policisty? To teda něco uvidí.“

„Jejich tu šest,“ varoval ho Biggles.

„A co tu dělali? Jenom se tu ukrývali?“

„Zdaleka ne. Mají tu na zámku ilegální palírnu whisky. Viděl

jsem ji. Vědí, že jejich hra skončila. Ale přijede sem jejich člun,

takže si myslím, že s ním chtějí pláchnout. Jsou ozbrojeni.

Zadržovali nás tady, abychom nemohli k pobřeží. Protože jsem

nechtěl riskovat zranění, rozhodl jsem se, že se budeme držet v klidu,

dokud nepřiletí Algy.“

„Aha, tak takhle to je. Víš taky, kdy sem má dorazit ten jejich

člun?“

„Myslíme si, že zítra.“

„Prima. Takže pochytáme i tu posádku a pak se všema šupito

presto za mříže.“

„A jak to chcete udělat? Už teď jich je tady šest a mají zbraně.“

„Až poznají, co se tady bude dít, rozmyslí se dvakrát, než

začnou pálit,“ ujistil ho Gaskin a začal si nacpávat dýmku. „A co se

tady bude dít?“

„Jedou sem mariňáci,“ informoval ho Algy, „vytáhnout Rodův

člun.“

„A kde jsou teď?“

„Už by tu měli skoro být. Přeletěli jsme nad nimi pár mil od

pobřeží.“

„V tom případě bychom spíš měli počkat na ně,“ navrhl Biggles.

133

„Možná je ta banda už uviděla. Tím by se vysvětlilo, proč

najednou přestali střílet.“ Algy vyhlédl za roh stavení. „No ano! Už

je to tak! Utíkají jako pominutí.“

Inspektor se prudce otočil. „A kam?“

„Na zámek.“

„Aha. Na to se podíváme.“ Gaskin popošel kus dál. „Haló!“

zahalekal. „Pojďte sem! Chci s vámi mluvit.“

Ostatní se postavili vedle něho. Ginger viděl, že se uprchlíci

nerozhodně zastavili. Tři z nich pak upalovali dál, ostatní se začali

pomalu vracet. Biggles si všiml, že jeden z nich je Larkin.

„Tak pohyb. Trochu přidejte,“ štěkl na ně netrpělivě Gaskin.

„Nebudeme tu čekat věčnost.“ A když se ještě víc přiblížili,

pokračoval. „A teď konec hloupostí. Odhoďte zbraně.“

Muži neochotně poslechli. Ale tváří v tvář policejní uniformě

vypadali rezignovaně.

„Měl bych jít asi na pobřeží a zařídit to tam s tím člunem.“ řekl

Rod.

„Já půjdu s tebou. Protože Gaskin si s těmi tady poradí sám,“

rozhodl se Biggles. Podíval se po inspektorovi. „Co uděláme s tou

zbylou trojicí?“

„Nedělej si starosti. Nebudou dělat těžkosti, jestli jim dopřejeme

čas na rozmyšlenou.“

„V pořádku. Tak pojď, Rode. Půjdeme si popovídat s chlapci v

modrém.“ řekl Biggles. A tím skončily svízele na Rodově ostrově,

jak tomu začali říkat muži z letecké policie, když později na tuhle

záležitost přišla řeč.

Na Bigglesovu žádost bylo navázáno rádiové spojení mezi

velitelem námořní havarijní služby a pobřežní celní hlídkou, takže

zakrátko vyrazilo k ostrovu i plavidlo s různými úředníky na palubě.

Později došlo k transportu všech zajatců, mezi nimi i těch tří, co

utekli na zámek. Nedělali už žádné těžkosti, přesně jak předpověděl

inspektor Gaskin, když poznali, že nemají nejmenší šanci k útěku.

Když jim inspektor s četařem poručili, aby dali ruce vzhůru, bez

protestu to udělali. Zjevně si moc dobře uvědomovali, že jakýkoli

další odpor nemá cenu.

134

S příslušnou technikou byla hračka vyzvednout Rodův člun.

Neutrpěl žádnou větší škodu. Když se vypumpovala voda a vyčistil

motor, byl jako nový. Jak řekl Biggles velícímu důstojníkovi, právě

svévolné potopení člunu zavdalo příčinu k policejnímu zásahu na

ostrově.

Zatčení ostatních členů bandy na sebe nedalo dlouho čekat.

Rybářský člun, který se používal k transportu whisky na pevninu,

odkud ji nákladním autem odváželi do Londýna, byl identifikován na

základě čísla na plachtě, které si zapamatoval Ginger, a zadržen

pobřežní hlídkou. Pytle ječmene a prázdné láhve na whisky byly

dostatečným usvědčujícím materiálem. Přepadová jednotka zajistila

v nočních klubech muže, který celý podnik financoval, ilegálně

pálenou whisky, další přitěžující materiál k tak už dost dlouhému

trestnímu rejstříku majitele. Jeho privátní letadlo se používalo k

přepravě uprchlých vězňů a jiných hledaných osob na ostrov. Podle

Larkina, který u soudu svědčil, to byla protislužba za poskytování

části kořisti z bankovních loupeží a jiných přepadení. Když celou věc

ještě jednou prodebatovali, potvrdil inspektor Gaskin, že šlo o velmi

promyšlený plán, jaký by mohl fungovat ještě drahnou dobu, kdyby

ho nenarušila mimořádná událost a zároveň slabý článek celého

projektu – majitel ostrova, který se znenadání objevil na scéně.

Protože bylo známo, že bydlí někde v Kanadě nebo ve Spojených

státech, dalo se pochopit, že se s ním ve zdejších krajích vůbec

nepočítalo.

Rod, který měl nyní zase k dispozici člun, chtěl pokračovat ve

svém původním úmyslu. Zůstane pár dní na Tole a pečlivěji tam

rozváží svůj plán na znovuosídlení ostrova.

Prohlídka helikoptéry prokázala, že utrpěná škoda není nijak

vážná, takže s ní ostatní odletěli domů. Rod je při loučení opětovně

ujišťoval, že mají permanentní pozvání k návštěvě zámku, jen co ho

dá trošku do pořádku. A můžou tam klidně zůstat, jak jim bude libo.

„Proti gustu žádný dišputát,“ prohodil Biggles lidově, když za

sebou Tolu nechávali v mlze, „ale mně by nijak nevadilo, kdybych

ten ostrůvek už nadosmrti neuviděl. Člověk může být zastáncem

klidnějšího života, ale zas takovýhle klid pro mě není.“

135

„Absolutně s tebou souhlasím, starouši,“ přitakával Bertie. „Já

bych se zbláznil, kdybych kolem sebe neměl nic než ukřičenou

bandu racků. To radši nějaký ostrůveček, kde je prima teplíčko a kde

kolem mě porostou banány. Tak to vidím já.“

„Až nějaký takový najdeš, pojedu s tebou,“ slíbil mu Ginger.

136

William Earl Johns

BIGGLES TÁPE VE TMĚ

Z anglického originálu Biggles Takes it Rough

přeložila Olga Krijtová

První vydání

Obálku s použitím motivu Zdeňka Buriana

zpracoval Josef Pěnkava

Ilustroval Pavel Andrýsek

Vydalo nakladatelství Riopress v roce 2003

jako svou 202. publikaci

Vedoucí redaktor Jaroslav Kalát

Doporučená prodejní cena 146, Kč

ISBN 80-86221-66-0

137